Projev Matěje Spurného přednesený u příležitosti připomínkové akce 80 let od vyhnání: Vytěsňování, připomínání, zpracování pořádané německým velvyslanectvím v ČR dne 16. června 2025.

Nucené vysídlení starousedlého německy hovořícího obyvatelstva českých zemí postihlo více než tři miliony lidí. Přišli o svůj rodinný majetek a především přišli o domov. Desetitisíce z nich zaplatily tím nejcennějším; svými životy. Stali se přímými oběťmi hrubého násilí nebo zemřeli v důsledku útrap spojených s vyháněním. A nejen to; tento z hlediska českých dějin extrémně krátký a dramatický děj zásadně poznamenal samotnou podstatu zdejší společnosti. Tedy to, jak sami sebe jakožto Češi pojímáme a na čem zakládáme naši identitu. Je to stopa hluboká a nemizící.

Dovolte mi na tomto místě věnovat pár minut tomu, jak jsme se jako Češi, dokázali či nedokázali s tím, co se u nás v prvních měsících a letech po válce ve vztahu k Němcům stalo, vypořádat.

Začnu citátem: „Můj program je – já to netajím -, že otázku německou musíme v republice vylikvidovat. V této práci budeme potřebovat všech sil všech vás.“

Od doby, kdy prezident Beneš pronesl tato slova, uplynulo právě osmdesát let. Po těchto osmdesáti letech víme, že otázku německou se u nás „vylikvidovat“ nepodařilo. Jistě, z čistě fyzického hlediska proběhl odsun, jak se u nás nucenému vysídlení milionů lidí eufemisticky říká, úspěšně, tedy podle představ našich tehdejších politických představitelů. Již desítky let jsme ovšem svědky nesmírně bolestivého, složitého, ale nezbytného procesu; cítíme nutnost o odsunu mluvit a psát. Uvědomujeme si, že ani tento drastický zásah do života naší společnosti, ani předchozí staletí mnohdy plodného soužití Čechů a Němců prostě nelze vygumovat z našeho povědomí. Zatímco Edvard Beneš cítil nutnost odčinit Mnichov, prožívají mnozí již desítky let povinnost odčinit odsun. Dlouho zamlčované, po jistý čas dokonce téměř zakázané téma nás postupně dostihlo. Stalo se velkou otázkou politickou, vědeckou, společenskou, otázkou úzce spjatou s rozvojem občanské společnosti, otázkou, která zaměstnává a ještě bude zaměstnávat naše kolektivní svědomí.

Dnes, kdy jsme zvyklí na rychle se šířící dezinformace, nás možná nepřekvapí, že se již v první polovině padesátých let, ani ne deset let po vyhnání, hovořilo v učebnicích dějepisu pouze o tom, že od nás po válce odešli ti Němci, kteří k nám v roce 1938 přišli s Hitlerem. V rodinách se o vyhnání zřejmě moc nemluvilo a děti si pochopitelně nemohly pamatovat, že tu byli i jiní Němci a že jich nebylo právě málo. A tak postupně vyrůstaly generace, které o jedné z nejproblematičtějších součástí našich soudobých dějin nevěděly buď vůbec nic, nebo znaly jen několik frází o revanšistech, zrádcích a zaslouženém trestu.

Navzdory veškeré snaze se ovšem paměť na nucené vysídlení a jeho kritickou reflexi v české společnosti nikdy a nikomu nepodařilo zcela eliminovat. Když se zejména v sedmdesátých letech postupně objevily první významnější pojednání o odsunu a když se – v chartistickém a exilovém prostředí – začalo o věci opravdu svobodně diskutovat, otevírala se cesta k dialogu. Ten ani mezi těmi nejmoudřejšími – patřili k nim lidé jako Petr Pithart nebo Ladislav Hejdánek – nebyl vůbec jednoduchý. Bolelo to hodně. Klopotný rozhovor o vyhnání vedli tehdy jedinci, nikoliv česká společnost jako celek – ale tito jedinci uvědomující si, co všechno jsme, materiálně i morálně, ztratili, vykonali velkou práci pro nás později narozené.

Obtížný dialog o vyhnání, vedený v ilegalitě před sametovou revolucí, je především svědectvím o tom, že minulost nelze zamést pod koberec – že si ji neseme s sebou a že se dříve či později přihlásí o slovo. Jejího slabého, ale důrazného hlasu si nejprve všimnou jen nemnozí – ale to může být, a v případě odsunu shodou příhodných okolností byl, počátek velké společenské katarze.

A touto katarzí jsme si, jako společnost, prošli v uplynulých 35 letech. Nucené vysídlení Němců, násilí, které je provázelo, i důsledky, s nimiž jsme se dlouho neuměli smysluplně vyrovnat, se stalo tématem spoluformujícím diskuzi nejen o naší minulosti, ale i o naší současnosti a budoucnosti, o naší identitě. Ukázalo nám mnohé o povaze dlouho nezvládnuté minulosti, ale i vztahu k minulosti jako takové. Že totiž minulost není soubor faktů a skutečností, které se odehrály a my je necháváme daleko za sebou. Že minulost naopak ožívá téměř ve všem, co děláme. Ať už vědomě nebo nevědomky navazujeme na činy našich otců a dědů a je na nás, ke které tradici se přihlásíme a jakým způsobem to uděláme. Tím zároveň ovlivníme, co z minulosti zůstane živé a co se naopak vytratí. Našimi současnými činy a naším dnešním myšlením spoluutváříme minulost. Rozhodujeme o tom, jakou minulost budeme prožívat my i ti, kdo přijdou po nás.

Česká polistopadová debata o odsunu, která trvá už více než 35 let, může ukazovat cestu, jak s nevítanou minulostí zacházet. Nejde jen o to, že dnes máme svobodu ve veřejném prostoru poukazovat na temné stránky poválečného vyhánění, aniž bychom se kvůli tomu stali vyděděnci nebo byli považováni za zrádce národa. Daleko podstatnější je, že se nám díky kritickému, tedy sebevědomému, zvládnutí postoji k poválečné etnické očistě českých zemí otevřel svobodný prostor hledat to, co jsme touto politikou ztratili. Hledání odvrženého, nevlastního dědictví mnohde vyústilo v nejrůznější cesty k nápravě. Tedy ve snahy je alespoň v nějaké podobě přijmout zpět a navázat na ně.

Bezpráví už neodčiníme a lidi do jejich domovů nevrátíme. Většina z nich už ostatně není na světě – a i ti nemnozí, kteří zbývají, by většinou zpátky nechtěli. Skutečně revidovat odsun by navíc vyústilo v bezpráví nové – a to si snad nikdo nepřeje. Mnozí z nás projevili v uplynulých dekádách lítost, mnozí se za činy našich předků omluvili. To bylo podstatné, není to málo. Ještě důležitější ale je, že na obou stranách vnímáme, jako Češi i jako potomci vyhnaných sudetských Němců, kulturní vklad mnoha generací německy hovořících obyvatel českých zemí, jako naše společné dědictví. Dědictví, které nás již nerozděluje, ale spojuje.

Matěj Spurný, člen správní rady Antikomplexu.