Přihlaste se do našeho newsletteru!

  • Deutsch
  • English

    • „Měla jsem vždycky odvahu žít…“

    Příběh Marie Kudeříkové a jejího odkazu

    Michal Schuster
    Článek z cyklu „Ozvěny ženských hlasů války“

    Příběh Marie Kudeříkové ukazuje, jak zásadně mohla nacistická okupace proměnit životy mladých lidí a jak se osobní zkušenost, hledání vlastních hodnot i politické postoje prolínaly s tlakem doby. Její vězeňské zápisky a dopisy, které představují mimořádně silné osobní svědectví, byly po roce 1948 zneužity k vytvoření obrazu vzorové komunistické hrdinky a mučednice. Právě toto ideologické „přetvoření“ jejího příběhu však paradoxně přispělo k tomu, že se po roce 1989 z veřejného prostoru téměř vytratila. Současné upozadění Marie Kudeříkové nevypovídá ani tak o významu jejího jednání, jako spíše o způsobech, jakými si společnost vybírá své hrdiny a hrdinky. Její příběh tak připomíná, že historická paměť není neměnná, ale vždy závisí na tom, jaké hodnoty a témata jsou v dané době považovány za důležité a správné.

    rodina a vzdělání:

    Marie Kudeříková se narodila 24. března 1921 ve Vnorovech (okres Hodonín). Její otec Josef Kudeřík (nar. 1892 ve Vnorovech) patřil k aktivním veřejným činitelům. Za první světové války sloužil v československých legiích na východní frontě a po návratu se věnoval zemědělskému hospodaření. Vedle toho zastával v obci řadu funkcí za lidovou stranu, včetně úřadu starosty, a angažoval se také v tělovýchovné jednotě Orel. Matka Františka rozená Kubíková (nar. 1900 ve Vnorovech) se podílela na chodu hospodářství. Zároveň vynikala výtvarným nadáním. Věnovala se především malbě lidového ornamentu a tradičnímu slováckému umění – zdobení kraslic. Marie vyrůstala společně s mladšími sourozenci Alžbětou a Josefem, přičemž domácnost sdílela také s prarodiči a tetou. Rodinné prostředí bylo ukotveno v katolické víře a propojeno s tradicemi regionu tzv. moravského Slovácka. Školní docházku zahájila Marie v místní obecné škole, která stála přímo vedle jejich rodinného domu čp. 432.

    Začátkem třicátých letech došlo v životě rodiny Kudeříkových k významné změně. Otec získal jako bývalý legionář zaměstnání u Československých státních drah a nastoupil jako pomocný železniční zřízenec ve stanici Vrbovce na moravsko-slovenském pomezí, na trati spojující Veselí nad Moravou, Myjavu a Nové Mesto nad Váhom. Rodina se proto přestěhovala do nádražní budovy ve slovenských Vrbovcích (dnes okres Myjava), ležících na úpatí Bílých Karpat.

    Marie Kudeříková zde prožila část svého mládí, které bylo spojeno s každodenním dojížděním za vzděláním. Navštěvovala obecnou školu v nedaleké Velké nad Veličkou, největší obci horňácké oblasti Slovácka. Po jejím dokončení začala koncem třicátých let dojíždět na gymnázium ve Strážnici, vzdálené přibližně dvacet kilometrů. Na strážnickém gymnáziu se seznámila s Juliem Kramaricsem (po válce si změnil příjmení na Kramarič), o tři roky starším novým spolužákem, který se hlásil ke komunistickým a socialistickým ideálům. Pod jeho vlivem se s těmito myšlenkami začala seznamovat i Marie, což zpočátku vyvolalo napětí v rodině. Postupem času se však situace uklidnila a rodiče její vztah s Kramaricsem přijali.

    V posledním ročníku gymnázia Marii zastihla nacistická březnová okupace. V důsledku vzniku samostatného slovenského státu musela rodina opustit Vrbovce a vrátit se zpět do Vnorov. Kudeříkovi zde znovu začali hospodařit, zatímco Marie spolu se sestrou Alžbětou pokračovala v dojíždění na strážnické gymnázium. Studium završila 30. května 1940 maturitou s vyznamenáním. Maturitní slohovou práci s názvem „Můj rodný kraj“ napsala formou dopisu přítelkyni Lídě, v němž vyjádřila silný vztah k rodnému Slovácku, reflektovala význam umění a prokázala literární talent.

    Další studijní dráhu však zásadně ovlivnila situace v Protektorátu Čechy a Morava. České vysoké školy byly okupačními úřady uzavřeny, a bylo proto nutné hledat jiné možnosti dalšího studia. Rodiče nakonec Marii poslali na jednoroční brněnskou jazykovou školu do Brna, která byla přemístěna do Veverské Bítýšky (okres Brno-venkov), menšího města asi dvacet kilometrů severozápadně od Brna. Jednalo se o soukromou jazykovou školu spolku Akademie a vyučovaly se tam předměty jako těsnopis, účetnictví, psaní na stroji a jazyky, které se po okupaci omezily pouze na výuku němčiny. 1

    Jak dále V. Dubský uvádí, malý věkový rozdíl mezi učiteli a žáky vedl ke vzniku neformálních diskusních kroužků, v nichž Marie Kudeříková vynikala hloubkou svých úvah, zejména při debatách na filozofická a politická témata. Při jedné z debat na téma náboženství a církve zaujala Marie Kudeříková ostatní pečlivě připraveným vystoupením natolik, že si Václav Dubský vyžádal a uchoval její písemnou přípravu datovanou 22. října 1940. Z textu vyplývá její výrazně kritický postoj vůči katolické církvi i jejímu učení, které podle ní opustilo původní Kristovo mravní poselství, selhávalo v dějinách a udržovalo věřící prostřednictvím dogmat, strachu z trestu a příslibu odměny; skepticky nahlíží i na Bibli jako na text ovlivněný tradicí a vývojem myšlení. Namísto toho formuluje vlastní pojetí Boha jako vnitřně přítomné síly ve světě a v člověku, která není soudcem ani odměňovatelem. Svůj postoj zároveň zasazuje do osobního vývoje: od původní katolické víry, převzaté z rodinného prostředí, se postupně odklání na základě vlastních zkušeností a kritického uvažování, přičemž za klíčovou považuje víru v člověka a etiku založenou na vzájemné odpovědnosti. 2

    Důraz na individuální posuzování člověka a odmítání schematických soudů se v její úvaze objevuje i později, ve vězeňských zápiscích: „Přistupovala jsem k lidem vždy se zaujetím. Neplatila pro mne klasifikace jiných: to je zloděj, to prostitutka, to nemravný člověk. Ne. Pro mne to byli lidé; hodnotila jsem je teprve vlastním poznáním, pod zorným úhlem svého světového názoru, spravedlnosti a citu. A chtěla jsem jim vždy pomoci, zasloužili-li si to. Proto jsem získávala důvěru, snad to cítili…“ 3

    Někdy v době, kdy M. Kudeříková působila ve Veverské Bítýšce, došlo také k ukončení jejího vztahu s Juliem Kramaricsem. Ten následně odešel na práci do Německa a vrátil se až na jaře roku 1945. Pozdější komunistická interpretace jejich rozchod vykládala především politicky – Julius měl odmítnout zapojení Marie do ilegálního odboje. Jak však naznačují její pozdější vězeňské zápisky, důvody rozchodu byly složitější a nelze je redukovat pouze na jedno hledisko. 4

    Marie Kudeříková (uprostřed) na školní fotografii během studia na gymnáziu ve Strážnici. Zdroj: BEDNAŘÍKOVÁ, Jarmila. …Slyšet tep života: (propagační brožura k památníku Marušky Kudeříkové ve Vnorovech). Vnorovy 1981.

    odbojová činnost:

    Přesný popis a detailnější svědectví o odbojových aktivitách Marie Kudeříkové doposud chybí. Dochované prameny jsou fragmentární a často zprostředkované nepřímo, ať už na základě pozdějších vzpomínek, dobových výpovědí či interpretací vzniklých až po válce. Řada konkrétních okolností její činnosti tak zůstává nejasná a v některých případech je obtížné oddělit doložená fakta od pozdějších interpretací, které byly navíc ovlivněny proměnami politického a paměťového kontextu.

    Jak po válce uvedl Lumír Kuchař, Mariin spolužák ze strážnického gymnázia a autor několika oslavně laděných publikací o jejím životě, její zapojení do ilegální činnosti se formovalo již během gymnaziálních studií. Navázala kontakty, které ji postupně přivedly k aktivnímu odporu proti nacistickému režimu. Významnou roli sehrál její spolužák a přítel Julius Kramarics, který v ní nejprve vzbudil zájem o politické dění a levicové ideje. Prostřednictvím něj se seznámila s Josefem Petruchou (1912–1942), dělníkem z Veselí nad Moravou, známým v okolí jako „Jožka komunista“. Ten studentům půjčoval levicové časopisy a různé propagandistické materiály. Právě s ním měli Marie s Juliem jednat i o vstupu do komunistické strany. První konkrétní krok k ilegální činnosti prý Marie učinila již roku 1939, kdy společně s Juliem odnesla od Petruchy letáky s provoláním Komunistické strany Československa k 15. březnu 1939. Petrucha byl později zatčen a roku 1942 internován v koncentračním táboře Auschwitz, kde téhož roku zahynul. 

    Další zmiňovanou osobností, která Marii ovlivnila, byl Josef Řičica, obuvník z Vnorov. V jeho dílně se scházeli místní obyvatelé nejen k politickým debatám, ale za okupace se zde rozvíjela i odbojová činnost. Řičica byl rovněž zatčen gestapem a později zahynul v koncentračním táboře. 5

    Krátce po okupaci začala Marie Kudeříková spolupracovat také s Františkem Jagošem z Velké nad Veličkou, jejím bývalým učitelem ze strážnického gymnázia, který organizoval ilegální přechody přes hranici na Slovensko. Jagoš ji prý nejprve pověřil přenesením ilegální písemné zásilky na slovenskou stranu a po úspěšném splnění tohoto úkolu ji postupně zapojoval do další činnosti. Horský terén moravsko-slovenského pomezí, pokrytý hustými lesy, vytvářel vhodné podmínky pro ilegální přechody hranice, jimiž prošly stovky lidí. Marie Kudeříková tento kraj dobře znala, a proto se na převádění uprchlíků úspěšně podílela. Do převádění byl zřejmě zapojen také její otec Josef Kudeřík. Vedle toho se Marie angažovala i v dalších formách odboje – rozšiřovala ilegální letáky a přenášela přes hranice důležité zprávy. 6

    Po maturitě v roce 1940 byla dosavadní odbojová činnost Marie Kudeříkové na moravsko-slovenském pomezí přerušena odchodem na jednoroční jazykovou školu do Veverské Bítýšky. Během krátké doby se i v novém prostředí zapojila do ilegální činnosti, tentokrát v rámci širších struktur odboje na Brněnsku. 7

    Na Marii Kudeříkovou vzpomínala po roce 2011 také Jindřiška Patočková rozená Klímová z Veverské Bítýšky, která po válce působila jako učitelka a později ředitelka místní základní školy. Uvedla mimo jiné, že její strýc Kratochvíl Marii Kudeříkovou vyučoval na gymnáziu ve Strážnici a byl to právě on, kdo ji informoval o otevření jazykové školy ve Veverské Bítýšce. „V roce 1939 se Marie Kudeříková stala její studentkou a bydlela u nás. Měli jsme ji rádi. Byla milá. Četla knihy T. G. Masaryka. Maminka jí šila šaty. Stala se opravdu součástí naší rodiny. Pamatuji si, že za ní přijela na návštěvu maminka. Byla v kroji. Vůbec nešly spát. Celou noc spolu prochodily venku a mluvily. A mluvily. Maminka měla o ni strach. Věděla jak je to nebezpečné a přijela ji přemluvit, aby zanechala odbojové činnosti a vrátila se domů. Odjela s nepořízenou.“ 8

    Ve V. Bítýšce bydlela Marie u Klímovy rodiny v osamělém domku na břehu řeky Svratky na úpatí vysoké stráně zvané „Pod horkou“. Jindřišce Patočkové tehdy darovala knihu „Babička“ od Boženy Němcové, do níž vepsala věnování datované 28. listopadu 1940: „Jindřiško, nauč se tak milovat český národ, českou zemi a všechny lidi, jak to učila děti Babička. Mít rád, to znamená poslouchat a dělat radost těm, koho máme rádi. Tak to říkával p. prezident Masaryk. Buď proto hodná a dělej lidem radost tím, že se budeš pilně učit a pomáhat.“ 9

    V té době již Marie Kudeříková zřejmě spolupracovala s ilegální skupinou Komunistického svazu mladé generace (dále KSMG), odbojové organizace levicově orientované mládeže, která vznikla počátkem roku 1940. Svaz působil pod přímým vedením ilegální Komunistické strany Československa (dále KSČ) a podílel se na sabotážích, distribuci ilegálních tiskovin i dalších formách odporu proti nacistickému režimu. Na přelomu let 1940–1941 vydával také ilegální časopis Mladá garda.

    M. Kudeříková si poměrně rychle získala důvěru a zapojila se do organizačně náročnějších úkolů. Stala se členkou krajského a posléze i zemského vedení KSMG a působila jako spojka, která zajišťovala kontakt mezi jednotlivými buňkami. V této roli cestovala po Brněnsku i do vzdálenějších moravských obcí, kde instruovala tzv. trojky, tedy základní buňky komunistického odboje tvořené vždy třemi osobami. Tento systém měl omezit dopady případného zatýkání, protože jednotlivé skupiny byly vzájemně izolované a propojené pouze prostřednictvím spojek. 10

    K tomuto období se váže historka, která byla po válce zaznamenána v několika variantách s drobnými odchylkami a která výmluvně ilustruje její duchapřítomnost a schopnost jednat pod tlakem. Podle jedné z verzí se při kontrole zavazadel na brněnském nádraží ocitla v bezprostředním ohrožení, neboť převážela výbušninu. Zachovala však naprostý klid: připnula si německý odznak s hákovým křížem, plynulou němčinou oslovila německého vojáka s dotazem na cestu do Králova Pole, čímž od sebe odvedla pozornost a tím unikla hospodářské kontrole. 11

    Postupně kolem sebe soustředila také vlastní skupinu mladých lidí z Veverské Bítýšky a okolních obcí, jejichž činnost organizovala a řídila. Vedle organizační práce se podílela na celé řadě konkrétních úkolů: rozmnožovala a rozšiřovala ilegální tiskoviny, zajišťovala materiální prostředky pro odboj, včetně papíru, rozmnožovacích blan, peněz, zbraní a výbušnin, a zapojovala se také do sabotážních akcí, například v továrním provozu či na železnici. 12

    Po ukončení jazykové školy, kde složila závěrečné zkoušky, zůstala ve Veverské Bítýšce ještě několik měsíců. Pracovala jako tkalcovská dělnice v místní továrně, kterou tam od roku 1938 provozoval brněnský podnikatel Cyril Ráček 13 a která se specializovala na produkci zdravotnických a hygienických výrobků (pozdější RICO 14). Do tohoto podniku byla přidělena pracovním úřadem, neboť jako příslušnice ročníku 1921 podléhala povinnému pracovnímu nasazení. Současně pokračovala v ilegální činnosti. Se svými spolupracovnicemi v továrně úspěšně sabotovala výrobu, a dokonce se pokusila zapálit tovární sklad. Jinými formami sabotáží, které v té době prováděla, bylo kladení hřebíků pod kola autobusů, které vozily dělníky do práce, sypání drceného skla a písku do ložisek vlakových kol nebo přestřihávání telegrafních drátů. 15

    Někdy bývá Marie Kudeříková jakožto členka Komunistického svazu mladé generace spojována také s atentátem v Letovicích. V noci z 20. na 21. září 1941 se jedna z trojic boskovické odbojové skupiny „Za svobodu“ pokusila vyhodit do povětří tamní hotel Lamplota, který tehdy sloužil jako ubytovna členů Hitlerjugend. Akce měla spíš demonstrativní charakter, přičemž nedošlo k žádným obětem na životech. Jakékoli přímé propojení této akce s M. Kudeříkovou však není dostupnými prameny doloženo. 16

    Komunistický svaz mladé generace byl postupně v průběhu léta a podzimu roku 1941 gestapem rozbit a síť odboje na Brněnsku byla výrazně oslabena. Vlna zatýkání zasáhla i okruh Mariiných spolupracovníků. Podle vzpomínek Jindřišky Patočkové strávila Marie Kudeříková ještě letní prázdniny roku 1941 ve Veverské Bítýšce, opět u jejich rodiny. Odtud však musela záhy odejít – J. Patočková k tomu uvedla: „Pamatuji si, že k nám přišel strážmistr Ondráček (náš opravdu velice dobrý známý), který upozornil rodiče na nebezpečí anonymních dopisů. Jejich obsah upozorňoval na odbojovou činnost Marie Kudeříkové. Ta se na základě této informace rozhodla, že odejde z Bitýšky. Byla potom v Lažánkách, kde pracovala v hospodářství.“ 17

    Jak se situace dále vyhrocovala, rozhodla se Marie Kudeříková na sklonku roku 1941 odejít do Brna. Zde byla přeřazena do brněnského závodu firmy Ráček na ulici Francouzská 918 a současně se snažila navázat nové kontakty a pokračovat v ilegální činnosti. Dokonce se podle některých svědectví pokusila o odvážnou individuální sabotážní akci, při níž v noci v továrně poškodila stroje. 19

    zatčení, vyšetřování a soud:

    K zatčení Marie Kudeříkové došlo dne 5. prosince 1941, kdy ji zadrželo gestapo v rámci rozkrývání ilegálních odbojových aktivit. Zatčena byla patrně přímo v závodě firmy Ráček na Francouzské ulici v Brně. 20 Okolnosti jejího zatčení nejsou zcela jednotně interpretovány. Nejčastěji se uvádí, že při výsleších ji vyzradil jeden ze spolupracovníků z ilegální komunistické odbojové skupiny, jehož identitu přesně neznáme. Později ho odsoudili a popravili spolu s Marií. 21

    Jako možná příčina bývá rovněž zmiňováno porušení konspiračních zásad ze strany Marie Kudeříkové – konkrétně osobní dopis, který ponechala v zásilce určené dalšímu členu odboje. Tím byl pravděpodobně Rudolf Dufek (nar. 1920 ve Veverských Knínicích) z Čebína. Jako první z tamní trojice mladých spolupracovníků Komunistického svazu mladé generace, které Kudeříková instruovala, byl zatčen již na konci listopadu 1941 (popraven ve Vratislavi za přípravu velezrady ve stejný den jako M. Kudeříková, tj. 26. března 1943) 22. Nešťastnou náhodou měla právě u něj mezi letáky zanechat dopis adresovaný své přítelkyni z jazykové školy. 23

    Zpráva o zatčení Marie Kudeříkové zasáhla bezprostředně i okruh lidí ve Veverské Bítýšce. Pamětnice Jindřiška Patočková si i po mnoha desetiletích vybavovala tento okamžik jako silný otřesný zážitek z dětství: „Vím, že byla zima. Naši řezali dřevo. Přišla k nám maminčina sestra Anička Bajerová, která nám oznámila, že Maruška byla zatčena. Shodou okolností, právě toho dne maminka zasílala Marušce poštou balík. Obsahoval její osobní věci, které u nás ještě měla. A já jsem napsala Marušce dopis, ve kterém jsem jí sdělovala, jak mi je po ní smutno … jak mne mrzí, že se mnou ani nerozloučila, … že k nám chodila jen v noci, … že jsem ji neviděla …a tak … Vzpomínám si, jak jsem si tehdy, jako 10leté děvčátko uvědomila vážnost situace a sdělila mamince, co bylo v mém dopise. Ta jeho obsah samozřejmě vůbec nečetla, jen jej přibalila k věcem do balíku a zanesla na poštu. Moje sdělení ji přímo vyděsilo. Možné následky pro celou naši rodinu po doručení dopisu na adresu zatčené, byly jí okamžitě zcela jasné. Rozhodla se a šla na poštu. Balík ještě nebyl odvezen do Brna. Mamince se podařilo jej získat zpět. Měli jsme velké štěstí.“ 24

    Jak vyplývá z dochované dokumentace gestapa 25, po zatčení byla Marie Kudeříková nejprve vězněna a vyslýchána v Brně, a to ve věznici na ulici Cejl (dnešní prostor Káznice) a v tehdejším sídle gestapa v budově právnické fakulty na ulici Veveří. Odtud byla převezena nejprve do věznice v Jihlavě a následně do věznice v Praze-Pankráci, odkud ji vozili k výslechům do sídla gestapa v bývalém Petschkově paláci. Když ani v nechvalně proslulé „pečkárně“ nepromluvila, následoval 9. ledna 1942 druhý transport do Jihlavy, kde strávila osm dní, a 18. ledna byla znovu převezena do Brna. 26

    Později na výslechy vzpomínala v jednom z vězeňských dopisů své matce jako na dlouhé a vyčerpávající procedury, při nichž se střídal fyzický nátlak s intenzivním psychickým ponižováním: „Ty rány nebyly tak hrozné a v poměru k mužům jich bylo mnohem méně. Snad cítili jejich marnost. Ale to duševní ponižování a plivání do tváře ženě a člověku! Ten odporný smích při hrubých žertech! […] Hodili mi jednou na hlavu zápalnou šňůru svinutou do kruhu a chechtali se při tom.“ Vzpomínala i na formu trestů v pražské věznici, například až třicetihodinové nucené stání čelem ke zdi či opakované série podřepů. 27

    Postoj M. Kudeříkové při výsleších, v protokolech gestapa údajně charakterizovaný jako „hartnäckiges Schweigen“ (tvrdošíjné mlčení) 28, se po válce stal jedním z nejvýraznějších motivů jejího příběhu. Současně však nešlo jen o pasivní odmítání výpovědi: aby ochránila další spolupracovníky, označila svou organizaci za samostatné brněnské městské vedení Komunistického svazu mladé generace. 29

    Tento obraz později doložila i Jaromíra Kryslová, která s Kudeříkovou sdílela vězení ve Vratislavi a roku 1967 publikovala vzpomínku opřenou o osobní zkušenost a dochované dokumenty. Citovala přitom z hlášení IV. oddělení gestapa, v němž stálo: „Městské vedení řídila protektorátní příslušnice Marie Kudeříková… Městské vedení rozhodilo v noci na 20. září 1941 letáky v Brně-Líšni a v Letovicích. Letáky obsahovaly výzvu k rolníkům, aby sabotovali dodávky. Kudeříková se nezabývala jen rozšiřováním ilegálního materiálu a vyhotovováním nejméně 1000 kusů takových letáků, nýbrž i propagací sabotážní činnosti v dílnách. V akci ,Pracuj pomalu‘ měla referát o poškozování strojů a z pověření ústředního vedení připravila vykolejování nákladních vagónů na železničních linkách v protektorátě. Provedení atentátu ztroskotalo pro nedostatek technických prostředků městského vedení.“ 30 Podle M. Gygara byla tato zpráva o činnosti brněnské skupiny Komunistického svazu mladé generace dokonce 1. května 1942 zařazena do souhrnného hlášení, které bezpečnostní složky pravidelně připravovaly přímo pro Hitlerův hlavní stan. 31

    Později, již ve vězení po vynesení rozsudku, se Marie Kudeříková ke svému jednání vracela, zpětně je promýšlela a hodnotila. Například 14. ledna 1943 si poznamenala:

    „Tak mne dnes zase znepokojila myšlenka, nebylo-li mou povinností zachovat i vůči sobě samé ohled a opatrnost. Tož. Neublížila jsem slovem žádnému, přehlížím-li znovu své výpovědi. Co na sebe sami řekli, je jejich věc a ne mého svědomí. Co řekli na mne, to jim ze srdce odpouštím. Při povrchním nahlédnutí se zdá, že jsem udělala asi tři závažné chyby proti sobě samé. Ale jen zdá. V té situaci a za těch předpokladů to chyby nebyly. Přiznala-li jsem, že jsem ty letáky sama dělala, chtěla jsem si vybudovat opěrný bod pro své další výpovědi, na který bych se byla mohla odvolat. Ty dvě další zdánlivé chyby, věci, které jsem přiznala, tvrdili dva až tři svědci, z nichž jeden byl jako vosk a nedalo se s ním dorozumět. Přiznat barvu bylo to nejlepší, i když zároveň nejhorší, protože bych byla obviněna ze lži, úmyslného zapírání, a to by moji pozici u soudu jen ztížilo. Jedná se o to, že ta skupina byla ‚městské vedení‘, a pak o předávání sabotážních rozkazů. Zapírat by nebylo žádné hrdinství, ale bylo by bezúčelné, jak dnes po těchto zkušenostech mohu potvrdit. I když jsem na sebe skoro vůbec nemyslila, což bylo lehkomyslné. Ale za těchto okolností to bylo jedno. Neuvedla jsem ani stopu, tím méně jméno některého z nich. A snažila jsem se jim při výpovědi pomoci. Označení této skupiny jako ‚městské vedení‘ mně bylo tenkrát vítané, protože obsahovalo všecko a zakrývalo stopu, že by eventuálně mohlo ve městě ještě něco jiného existovat. Myslím, že by se mi hrozně žilo i umíralo, kdybych sebeméně pošpinila svůj štít.“ 32

    Po skončení vyšetřování 17. června 1942 byla převezena do věznice ve Vratislavi (tehdy Breslau, dnes Wrocław v Polsku), kde byla spolu se dvěma dalšími členy tříčlenné ilegální skupiny komunistické mládeže postavena před soud. Hlavní líčení proběhlo dne 16. listopadu 1942, přičemž soud M. Kudeříkovou uznal vinnou z velezrady a odsoudil ji k trestu smrti stětím sekyrou. 33

    dopisy z vězení:

    Po vynesení rozsudku byla Marie Kudeříková umístěna na ženském oddělení vratislavské věznice do tzv. cely kandidátů smrti, kde po čtyři měsíce čekala na předem neurčený den popravy. Kontakt s rodinou byl přitom velmi omezený: dopis z domova mohl přijít jen jednou či dvakrát do měsíce a návštěvy podléhaly povolení vězeňských úřadů. Marii bylo umožněno krátké setkání s rodinou v lednu a poté naposledy v únoru 1943. 34

    Ve stejné věznici se ocitly také Jaromíra Kryslová (1913–1989) a Vítězslava Vylegalová (nar. 1921, po válce provdaná Hejzlarová), rovněž zatčené za účast v ilegálním protinacistickém hnutí, s nimiž si Marie tajně vyměňovala drobné lístky. Na nich si sdělovaly dojmy, úvahy a pozorování, komentovaly dění ve věznici i zprávy z východní fronty a opisovaly si navzájem oblíbené verše a písně. Když byl nad Marií vynesen trest smrti a bylo zřejmé, že jí zbývají už jen poslední měsíce života, začala si sama systematicky zapisovat své myšlenky, úvahy a vzpomínky. Umožnila jí to i práce v cele, kde malovala dětské hračky a měla tak přístup k psacím potřebám. 35

    V cele smrti napsala více než třicet textů, které – podobně jako jiní vězni a vězeňkyně – nazývala „škrabky“ a souhrnně je označila za „zlomky života a myšlení“. 36 Dochované zápisky, po válce publikované pod názvem „Zlomky života“, 37 vznikaly od 6. prosince 1942 do 26. března 1943, kdy byla popravena. Část lístků se podařilo tajně předat při návštěvě matce Jaromíry Kryslové, která je odevzdala Mariiným rodičům, další byly s pomocí spolehlivé dozorkyně zasílány na smluvenou adresu Jaromířiny příbuzné a odtud do Vnorov. Po navázání tohoto spojení začala Marie své texty stále častěji psát jako listy určené konkrétním adresátům. Sama k nim poznamenala: „Vím, že tyhle škrabky nemají valné ceny, protože každý jedinec dozrával svým vlastním méně či více bolestným procesem. Ale jistě mají cenu pro mé blízké, pro ty, kdož mě znali a nedovedli si mnohé vysvětlit…“ 38

    Její vězeňské texty přitom nemají jedinou podobu: vedle deníkových úvah a hlubokých sebereflexí obsahují dopisy rodině i spoluvězeňkyním a také návraty do minulosti, ke vzpomínkám na dětství, domov, milostný vztah a obecně dobu před uvězněním, zatímco samotný vězeňský režim popisují jen zřídka. Ve svých zápiscích se opakovaně vrací také k otázkám náboženství, přičemž katolickou víru odmítá a kriticky ji konfrontuje se svým komunistickým přesvědčením. Mezi lístky se dochovaly i opisy veršů oblíbených českých básníků, například Vítězslava Nezvala, Jaroslava Seiferta nebo Jiřího Wolkera. Vracela se také k vlastním činům, které kriticky reflektovala: „Vy víte, že ničeho nelituji, že bych svůj život bez váhání zařídila stejně, jen snad po těchto zkušenostech bych lépe využila jeho podmínek. Přála bych si to. Lituji jen zlého a chyb.“ 39

    poprava:

    Rodiče Kudeříkovi i sama Marie se prostřednictvím obhájce opakovaně a bezvýsledně pokoušeli dosáhnout zvrácení rozsudku. V jejích dopisech se otázka milosti, úvahy o možnosti omilostnění i naděje na přežití objevují poměrně často a s postupujícím časem stále častěji.

    Dne 14. ledna 1943 Marie napsala: „Naši poslali žádost na Volksgericht (lidový soud, pozn. MS), protektora, vládu, presidenta. Stylizoval ji můj obhájce, se kterým jsou stále ještě ve styku. Mamička si vyčítá, že mně nevzala vlastního obhájce. Upokojila jsem ji, že je to bezcenné. Nemohl by více dělat. Nabídla chuděra, že půjde pracovat za záchranu mého života. Přiložila vysvědčení od pohraničních německých úřadů (se kterými jsme žili celé tři roky na nádraží), Zollamtu (celní úřad, pozn. MS) a pohraniční policie o dobrém chování celé rodiny. Otec jednou našel revolver, některý z nich ho ztratil, odevzdal ho. Tak si získal důvěru ve svou poctivost a naprostou loajálnost a předseda úřadu napsal vysvědčení o tomhle činu, které přiložili. To byla opravdu vítězná věc! Mamička chtěla jet do Berlína, rozmluvila jsem jí to. Kam? Chvěje se, aby něco nezameškala, nepropásla, moje mamka.“ 40

    O měsíc později, 13. února 1943, Marie Kudeříková ve vzkazu svým spoluvězeňkyním uvedla, že se pokusí sepsat novou žádost o milost, která by mohla alespoň oddálit vykonání rozsudku. Zvažovala přitom následující odůvodnění: 

    „Dělala jsem vše pouze na rozkaz a nebyla jsem vedoucí. Ve vazbě jsem nahlédla, kam až celá věc svými důsledky sahá, což jsem si venku neuvědomila. Snažila jsem se vše po celou dobu napravit prací a dobrým chováním. Ničím jsem se neprovinila a pilně pracovala. Také po rozsudku jsem se dobře chovala a pracovala a dobou po něm jsem byla přísně potrestána. Nahlížím, že jsem způsobila svým jednáním škody, které chci v dalším životě prací napravit. Lituji všeho a prosím o příležitost, abych mohla dokázat své smýšlení, jak už jsem dokázala vazbou.“ 41

    Navzdory těmto snahám a opakovaným pokusům o zmírnění trestu se situace Marie Kudeříkové nijak nezměnila. Žádosti o milost nebyly vyslyšeny a její osud zůstával po celé týdny nejistý. Teprve ráno 26. března 1943 jí bylo oznámeno, že téhož dne bude rozsudek vykonán. Bezprostředně poté usedla k psaní posledního dopisu na rozloučenou, adresovaného především rodině. V něm projevila mimořádnou vnitřní sílu a vyrovnanost. Text se po válce stal jedním z nejčastěji citovaných vězeňských zápisků Marie Kudeříkové. V jeho úvodu píše:

    „Drazí moji rodiče, moje milovaná mamičko a tatíčku! Moje sestro jediná a maličký bratře! Nejdražší staruško a tetičko! Moji přátelé, milí, drazí, známí. Má rodino! Vy všichni, drazí v tom, co je srdci mému nejmilejší!

    Loučím se s Vámi, pozdravuji, miluji. Neplačte, nepláču. Bez nářku, bez záchvěvu strachu, bez bolesti odcházím, už už přicházím k tomu, co mělo být přece jen až na konci, ne uprostřed. K odchodu od Vás, a přece k naprostému sblížení, splynutí. Tak málo Vám mohu ze své lásky dát, jen nejvážnější ujištění o její hloubce a horoucnosti. Vřelé díky. Dnes, 26. III. 1943, o půl sedmé večer, dva dny po dovršení 22. roku svého života, vydechnu naposled. A přece do posledního okamžiku! Žít a věřit! Měla jsem vždycky odvahu žít, neztrácím ji ani tváří v tvář tomu, co se v lidské řeči nazývá smrtí.

    Chtěla bych na sebe vzít celý Váš zármutek, bolest. Cítím sílu nést ji za Vás, touhu odnést ji s sebou. Prosím, prosím, mějte ji také, netrpte, neplačte! Já Vás miluji, já si Vás vážím! Narůstala mi vždy křídla, když jsem četla Vaše slova! Udělali jste, co bylo jen v lidských a milujících silách. Nic si nevyčítejte, všecko vím, všecko cítím, všecko čtu ve Vašich srdcích.“

    V dalších pasážích dopisu se Marie obrací ke svým nejbližším s prosbou, aby její smrt nepřijímali jako důvod k trvalému zármutku, ale jako podnět k životu naplněnému láskou a vzájemnou blízkostí. Vyjadřuje vděčnost rodině, prosí o odpuštění za vlastní chyby a zároveň ujišťuje, že odchází smířená, bez strachu a s vědomím smyslu svého jednání. Text zároveň obsahuje i konkrétní gesto posledního rozloučení, když Marie rodině odkazuje své vlasy jako hmotnou památku. Závěr dopisu pak tuto rovinu osobní blízkosti a vyrovnanosti shrnuje slovy:

    „Miluji, odcházím s vírou, pevnou vírou. Vaše milující dcera
     Marie Kudeříková

    Pozdrav všem. Odpuštění. Dík. Lásku. Jsem s Vámi. Vám poděkování a lásku Vám!

    M. K.

    Odcházím beze strachu! 

    Vlasy jsem sama vázala. Poslala jsem po nich vzkaz a políbení. Budou přibaleny k mým věcem, o které požádejte!“ 42

    Poprava Marie Kudeříkové byla vykonána v pátek 26. března 1943 v 18:42 hodin, tedy dva dny po jejích dvaadvacátých narozeninách. Byla sedmou z devíti odsouzených, kteří byli v tento den ve Vratislavi popraveni. 43 Podle svědectví její spoluvězeňkyně z cely smrti Julie Gutové odcházela k popravě klidně a hrdě. 44

    Dne 31. března 1943 otiskly noviny Moravská orlice pod názvem „Velezrádci popraveni“ stručnou zprávu České tiskové kanceláře z předchozího dne. Ta informovala o popravě devíti osob dne 26. března 1943, odsouzených lidovým soudem za velezradu a účast v ilegálním odboji proti nacistickému režimu. Jedinou ženou mezi nimi byla Marie Kudeříková. Spolu s ní jsou uvedeni také dvaadvacetiletý Rudolf Dufek z Čebína, jednadvacetiletý Josef Burian z Náměště a jednadvacetiletý Jan Kachlík 45 z Kolína (správně z Komína, městské části Brna), „jež lidový soud odsoudil na smrt. Tito jmenovaní se snažili znovu organisovat illegální komunistickou stranu v Protektorátu, šířili štvavé letáky a chystali sabotážní činy.“ 46

    Výřez z posledního dopisu Marie Kudeříkové, psaného před popravou 26. března 1943. Zdroj: KUDEŘÍKOVÁ, Marie: Zlomky života: listy z vězení. Praha 1975.

    poválečná připomínka:

    Bezprostředně po druhé světové válce se příběh Marie Kudeříkové objevoval spíše fragmentárně a často i anonymně, jak dokládá dobový tisk, který zpočátku pracoval s obecnými obrazy mladých členů a členek protinacistického odboje bez konkrétního jména. Zdůrazňovalo se především její vlastenecké cítění, zatímco „politické přesvědčení“ ještě nehrálo hlavní roli. Vedle drobnějších upomínek v tisku, zpravidla v podobě kratších či delších úryvků jejího posledního dopisu, se její jméno objevovalo především v regionálním kontextu. Například v rámci „národní tryzny za národní mučedníky“ v červenci 1945 ve Strážnici byla „Mařenka Kudeříková“ zmíněna jako jediná žena mezi padlými z regionu. 47

    Posun nastal roku 1946, kdy vyšla publikace „Poslední dopisy“, 48 jíž předmluvou opatřil básník František Halas a která shromažďovala autentické texty 31 popravených odbojářů a odbojářek, mezi nimiž byl např. Julius Fučík (jeho „Reportáž psaná na oprátce“ byla poprvé vydána v roce 1945). Marie Kudeříková zde byla zastoupena spolu s dalšími pěti ženami a její dopis, napsaný v den popravy, byl zasazen do širšího rámce „hrdinské smrti“ a morální oběti, přičemž důraz byl kladen spíše na existenciální rozměr posledních okamžiků než na konkrétní průběh odbojové činnosti. 

    Připomínání Marie Kudeříkové se již v tomto období začalo částečně prolínat s politickým diskursem. Předvolební strategie KSČ roku 1946 se mimo jiné opírala o zdůrazňování komunistického „národně-osvobozeneckého boje“ za války a do tohoto rámce byly zasazovány konkrétní příběhy odbojářů a odbojářek. Motiv oběti byl využíván k legitimizaci politických nároků a k mobilizaci voličstva. Např. brněnské noviny Rovnost v den voleb otiskly útržky posledních dopisů několika komunistických odbojářů, přičemž největší prostor byl věnován právě dopisu Marie Kudeříkové. 49

    Po roce 1948 došlo k zásadní proměně připomínání Marie Kudeříkové, které bylo nově začleněno do oficiální paměťové politiky. Vládnoucí režim se snažil ospravedlnit vlastní existenci prostřednictvím interpretace dějin, jež měla poúnorové změny prezentovat jako nevyhnutelné a správné. Významným nástrojem se stala kultura, jejímž úkolem bylo společnost ideologicky formovat a „převychovávat“. V tomto kontextu si režim vytvářel okruh výrazných postav, které měly ztělesňovat žádoucí hodnoty a sloužit jako vzory. Nejvýznamnější z nich byl Julius Fučík, jehož příběh byl neustále připomínán jako základní opora oficiálního výkladu minulosti. Po roce 1953 se důraz na jeho osobu ještě posílil v souvislosti se smrtí Josifa Stalina a Klementa Gottwalda – připomínání Fučíka mělo přispět ke stabilizaci režimu a potvrzení jeho kontinuity. 50 Zároveň se tím otevřel prostor pro rozšíření tohoto „panteonu hrdinů“ o další postavy, mezi nimiž začala být výrazněji prosazována také M. Kudeříková.

    Zásadní vliv na to, jak byl příběh Marie Kudeříkové v této době vyprávěn, měl text novinářky Anny Tučkové ve sborníku „Milovali svůj národ“ z roku 1954. 51 Právě zde se ustálil způsob, jakým byla M. Kudeříková veřejnosti představována – jako mladá komunistická hrdinka, s důrazem na její mládí, krásu, úsměv a morální čistotu. Vyprávění sleduje její cestu od dětství v katolickém prostředí k postupnému přijetí marxismu. Příběh je zároveň propojen s postavou Julia Fučíka a zasazen do širšího rámce komunistického odboje. Opakují se v něm výrazné ikonické motivy, které mají posílit obraz pevné a odhodlané hrdinky. Závěr pak tvoří její smrt, podaná jako klidná a vědomá oběť pro lepší budoucnost. Celé vyprávění je vystavěno tak, aby silně působilo na emoce a zároveň nabízelo jasný vzor, s nímž se měli čtenáři ztotožnit. Příkladem může být pasáž, v níž se spolu „Maruška“ a „Jula“ procházejí parkem u strážnického zámku a řeší literaturu, marxismus, vztah k náboženství a tráví čas „vzrušenými debatami“: „Jak plodné je toto milenecké přátelství, jak jím oba mladí lidé rostou a rozkvétají!“ 52

    Obraz Marie Kudeříkové se v padesátých letech postupně stabilizoval a institucionalizoval: stal se součástí školní výuky, výchovných aktivit i veřejného prostoru a byl cíleně využíván k formování kolektivní paměti a ideologické výchovy mládeže. Současně se ustálil i způsob jejího označování – vedle oficiálního jména se běžně používala zdrobnělina „Maruška“, která měla zdůraznit její mládí a přiblížit ji mladé generaci.

    Na počátku šedesátých let došlo k významnému posunu v připomínání Marie Kudeříkové vydáním knihy „Zlomky života“ (1961), která vyšla ke 40. výročí založení KSČ a poprvé zpřístupnila její vlastní vězeňské zápisky a tajnou korespondenci. Publikace znamenala zásadní změnu – čtenáři již nebyli odkázáni pouze na zprostředkované a ideologicky upravené interpretace, ale získali přístup k autentickým textům. Po vydání „Zlomků života“ se však zároveň ještě více rozvinul oslavný kult M. Kudeříkové a stejně jako u Julia Fučíka docházelo i v jejím případě k postupné stylizaci do téměř „světecké“ podoby. Kniha vyšla v několika vydáních (1961, 1962, 1965, 1975) v celkovém nákladu téměř 49 000 výtisků. První dvě vydání byla totožná a obsahovala předmluvu literárního teoretika Mojmíra Grygara 53, který zdůraznil literární hodnotu textu a zařadil jej mezi významná díla protifašistické literatury vedle „Reportáže psané na oprátce“ Julia Fučíka či „Deníku Anny Frankové“. Třetí vydání z roku 1965 bylo rozšířeno o několik nových dopisů a obrazovou přílohu a oproti předchozím verzím více zdůrazňuje životopisný rozměr a komplexnost osobnosti M. Kudeříkové. Její komunistická identita není zdůrazňována tak přímočaře, její příběh je spíše předkládán jako příklad člověka usilujícího o spravedlivější a svobodnější svět a představuje tak určité uvolnění oproti schematickému obrazu padesátých let. 54

    Proměna politického klimatu po okupaci v srpnu 1968 se výrazně promítla i do interpretací příběhu Marie Kudeříkové. Normalizační diskurs prosazoval „jedinou správnou“ verzi minulosti, což se odrazilo i v práci s jejími zápisky a dopisy: byly sice vydávány za autentický důkaz, zároveň však byly selektivně vybírány, kombinovány a zasazovány do předem daného ideologického rámce. Její příběh tak sloužil především jako nástroj legitimace režimu. 

    V sedmdesátých letech byla Marie Kudeříková výrazně přítomná ve veřejném prostoru. Její jméno i obraz se objevovaly v tisku, ve školních materiálech i v různých kulturních a uměleckých formách. Významnou roli sehrála také literární soutěž „Strážnice Marušky Kudeříkové“, založená roku 1961 k uctění její památky a podpoře žákovské literární tvorby. Původně okresní soutěž se rychle proměnila v masovou celostátní akci s tisíci příspěvků ročně, byla silněji ideologizována a začleněna do školní praxe. 55 Vedle toho se konaly turistické pochody na počest M. Kudeříkové, vznikaly pamětní desky a pomníky a její jméno nesly ulice, školy, pionýrské oddíly i zemědělská družstva. Kudeříková byla symbolicky zapisována jako čestná členka pracovních kolektivů a její jméno se objevovalo v závazcích brigád socialistické práce. 

    Roku 1973 byla vydána poštovní známka s její podobiznou (společně s Jožkou Jabůrkovou, další státně oslavovanou protinacistickou odbojářkou) v nákladu přes šest a půl milionu kusů. 56 Roku 1978 byla ve Vnorovech zřízena pamětní síň Marie Kudeříkové jako součást jejího rodného domu. Výraznou roli sehrála i jediná dosavadní filmová adaptace – snímek „…a pozdravuji vlaštovky“ režiséra Jaromila Jireše (1972).57 Roku 1977 vyšel román Zory Berákové „Zkouška dospělosti“, který zůstává dodnes jediným beletristickým zpracováním příběhu M. Kudeříkové. Její osud inspiroval i další umělecká díla, mimo jiné balet na motivy jejích vězeňských motáků „Zlomky života a snu“ (1976) a „Symfonii pro ženský hlas a orchestr na slova Marie Kudeříkové“ skladatele Václava Felixe (1974).58 V roce 1981 vznikla v brněnském studiu Československého rozhlasu také hra pro mládež „Hodina ve znamení tmy“ režiséra Jana Tůmy. 59 Do závěru tohoto období lze zařadit i album „Slzy Marie Kudeříkové“ se stejnojmennou ironickou písní, které vydala plzeňská punková kapela Požár mlýna na začátku roku 1990.60

    Obraz Marie Kudeříkové se během sedmdesátých a osmdesátých let postupně ritualizoval v každodenním životě socialistické společnosti. Z historické osobnosti se tak stával trvale přítomný symbol, jenž měl motivovat a ideologicky formovat. Přesto – nebo spíše právě proto – postupně ztrácel schopnost silně působit na příjemce a tím i svou životnost: uzavíral se do schematických výkladů, slábl jeho emotivní účinek a stále více se proměňoval ve statický, ritualizovaný a vyprázdněný symbol. 61

    Propagační portrétní fotografie Marie Kudeříkové, vydaná Československou tiskovou kanceláří někdy v letech 1948-1989. Zdroj: Moravská zemská knihovna. Dostupné z: https://imageserver.mzk.cz/mzk01/000/658/663/2610462937

    novodobé zapomínání a vzpomínání:

    Po roce 1989 došlo k zásadní proměně v interpretaci i veřejné přítomnosti příběhu Marie Kudeříkové. S pádem komunistického režimu se rozpadl ideologický rámec, který její odkaz formoval a institucionalizoval. V důsledku přehodnocování minulosti se na okraj zájmu dostaly i osobnosti spojené s komunistickým odbojem, což se výrazně dotklo i M. Kudeříkové. Spojil se přitom silný antikomunistický rámec nového režimu, ale i generační zkušenost těch, kteří byli dříve vystaveni normalizačnímu mýtu a nově se vůči němu vymezovali. Zatímco například odkaz Julia Fučíka byl již zkraje devadesátých let zpochybňován jako vylhaný či přinejmenším silně přibarvený, jméno Marie Kudeříkové se z veřejného prostoru spíše tiše vytrácelo. Tento proces se projevil i konkrétními zásahy do veřejného prostoru – odstraňováním pamětních desek, přejmenováváním institucí či ulic a ústupem z výuky a veřejné paměti.

    Výmluvným dokladem tohoto přístupu je situace v Brně, kde byla pamětní deska Marie Kudeříkové odstraněna a uložena do depozitáře Muzea města Brna již roku 1990. Bezprostředně poté byla ulice, na níž se deska od roku 1956 nacházela, přejmenována z třídy Říjnové revoluce na ulici Milady Horákové. 62 Tento krok má silný symbolický rozměr: zatímco paměť na M. Kudeříkovou jakožto reprezentantku komunistického odboje byla potlačena, do veřejného prostoru byla současně uvedena ženská postava protikomunistického odboje, která se stala jedním z nových symbolů porevolučního období.63

    Zájem o odkaz Marie Kudeříkové se výrazněji objevil až roku 2002, kdy Česká televize odvysílala dokument režiséra Jána Nováka „Památky na mě…“, který kritizoval údajnou nepřipravenost a neefektivnost jejích odbojových aktivit, avšak podle některých interpretací působil spíše jako pokus o diskreditaci než jako vyvážená analýza či přínos nových poznatků. Milníkem novodobého zájmu se stalo až sté výročí jejího narození roku 2021. Jejímu odkazu byl věnován festival Meeting Brno, jehož jednou z hlavních dramaturgických linek byl právě příběh této odbojářky. Pro tuto příležitost vytvořil sochař Pavel Karous aktualizovaný pomník M. Kudeříkové, realizovaný jako intervence do původního pomníku sochaře Zdeňka Preclíka z roku 1976 na brněnské třídě Kpt. Jaroše. Vznikl také jeden díl pořadu Pavla Karouse „Vetřelci a plameňáci“ na internetové televizi Stream, věnovaný pomníkům, sochám a pamětním deskám připomínajícím Marii Kudeříkovou. Roku 2021 bylo v Brně podle jejích dopisů inscenováno taneční představení „Maruška“ a později byla v České televizi odvysílána i filmová adaptace této inscenace. Téhož roku proběhla v pražském divadle Venuše ve Švehlovce premiéra inscenace „A neříkej mi Maruško“, inspirované životem a odkazem M. Kudeříkové. 64

    Příběh Marie Kudeříkové však nadále zůstává v širším povědomí veřejnosti spíše okrajový a mimo výraznější zájem také odborné veřejnosti. Doposud neproběhl systematický historický výzkum jejího života a odbojové činnosti a chybí též odborné studie či monografické zpracování. Výjimku představuje diplomová práce Daniely Polákové zaměřená na proměny poválečné reprezentace mýtu M. Kudeříkové (2015, knižně vydaná roku 2017). 65 Ve srovnání s jinými postavami protinacistického odboje tak není její příběh systematicky připomínán a jen zřídka se objevuje v populárních či vzdělávacích formách. Významným, byť spíše ojedinělým projevem novodobého uznání je skutečnost, že dne 8. května 2025 byla M. Kudeříková in memoriam vyznamenána Křížem obrany státu ministra obrany České republiky.

    závěr:

    Příběhy žen zapojených do protinacistického odboje byly po druhé světové válce dlouhodobě upozaděny nebo redukovány na schematické a ideologicky vhodné obrazy, jako tomu bylo právě v případě Marie Kudeříkové. Její osobní zkušenost, motivace i každodennost ustupovaly do pozadí ve prospěch symbolické role. Tento příběh tak dobře ukazuje, jak se historická paměť proměňuje podle doby, ve které vzniká. Od poválečného připomínání přes silnou ideologizaci v období socialismu až po porevoluční ústup z veřejného prostoru lze sledovat, jak se z konkrétní historické osobnosti stává proměnlivý symbol.

    Příběhy jednotlivců bývají zjednodušovány, přizpůsobovány nebo využívány k různým společenským a politickým účelům – a to nejen v minulosti, ale i v současnosti. Každá doba si totiž účelově vytváří své vlastní hrdiny a hrdinky. „Druhý život“ M. Kudeříkové, tedy způsob připomínání jejího příběhu, tak vždy odráží hodnoty a potřeby dané doby. Jak někdejší komunistická mytizace, tak pozdější snahy o její zpochybnění představují různé způsoby, jak tentýž příběh interpretovat. Smyslem dnešního pohledu na Marii Kudeříkovou by nemělo být ani její nekritické oslavování, ani odmítání, ale snaha porozumět jejímu životu v jeho skutečných historických souvislostech. 

    Více o materiálech Ozvěny ženských hlasů války

    S podporou:
    Internetové zdroje:
    Literatura:
    • BAUER, Michal: Re-prezentace „národního hrdiny“: obraz Julia Fučíka v české literární vědě na počátku padesátých let (se zaměřením na fučíkovskou konferenci 10. září 1953). In: Slovo a smysl č. 9-10/2008.
    • BEDNAŘÍKOVÁ, Jarmila: …Slyšet tep života: (propagační brožura k památníku Marušky Kudeříkové ve Vnorovech). Vnorovy 1981.
    • BERÁKOVÁ, Zora: Zkouška dospělosti. Praha 1977.
    • FELIX, Václav, KUDEŘÍKOVÁ, Marie: Symfonie pro ženský hlas a orchestr: klavírní výtah. Praha 1977.
    • JELENOVÁ, Denisa: Odbojová skupina Za svobodu na Boskovicku v letech 1940–1943. Brno 2013.
    • KONEČNÝ, Robert: Mrtví – živým: proslov při národní tryzně za národní mučedníky ve Strážnici dne 1. července 1945. Strážnice 1945.
    • KUDEŘÍKOVÁ, Marie: Zlomky života: listy z vězení. Praha 1961.
    • KUDEŘÍKOVÁ, Marie: Zlomky života: listy z vězení. Praha 1965.
    • KUDEŘÍKOVÁ, Marie: Zlomky života. Praha 1975.
    • KUCHAŘ, Lumír: Zlomky života a smrti. Brno 1971.
    • KUCHAŘ, Lumír: Zlomky života a smrti: [Maruška Kudeříková, 24.3.1921–26.3.1943]. Brumov-Bylnice 1983.
    • KUCHAŘ, Lumír, PAZOUREK, Vladimír: Maruška Kudeříková: život a odkaz. Brno 1973.
    • Milovali svůj národ: o životě mladých komunistů, kteří padli v boji za vlast. Praha 1954.
    • NOVÁČEK, Miloslav (ed.): Jubilejní sborník k 70. výročí trvání SVVŠ Marie Kudeříkové ve Strážnici a 390. výročí založení vyššího bratrského školství ve Strážnici: 1577–1897–1967. Strážnice 1967.
    • POLÁKOVÁ, Daniela: Marie Kudeříková: životnost mýtu a lidské zkušenosti. České Budějovice 2015.
    • Poslední dopisy: soubor posledních dopisů umučených soudruhů. Praha 1946.
    • STAROŠTÍK, Jan: Historie a společenský život na Kuřimsku v letech 1918–1945. Brno 2017.
    • ŠTUKA, Ivo: Maruška. Československý voják 1954, č. 7.
    • TŮMA, Jan: Hodina ve znamení tmy. In: Dramatické umění, č. 1, 1982.
    • Velezrádci popraveni. Moravská orlice 31. 3. 1943, s. 2.
    • ZEMÁNKOVÁ, Marie: Sondy do ženské vězeňské memoárové literatury. Brno 2008.
    Poznámky – zdroje citací:
    1. GRYGAR, Mojmír: Předmluva. In: KUDEŘÍKOVÁ, Marie: Zlomky života: listy z vězení. Praha 1961, s. 12; KUCHAŘ, Lumír: Život a odkaz Marušky Kudeříkové. In: KUCHAŘ, Lumír, PAZOUREK, Vladimír: Maruška Kudeříková: život a odkaz. Brno 1973, s. 12; BEDNAŘÍKOVÁ, Jarmila: …Slyšet tep života: (propagační brožura k památníku Marušky Kudeříkové ve Vnorovech). Vnorovy 1981, s. 7–8. ↩︎
    2. Tamtéž. ↩︎
    3. KUDEŘÍKOVÁ, Marie: Zlomky života: listy z vězení. Praha 1961, s. 35. ↩︎
    4. Tamtéž., s. 23-24. ↩︎
    5. KUCHAŘ, Lumír: Zlomky života a smrti. Brno 1971, s. 16. ↩︎
    6.  GRYGAR, Mojmír: Předmluva. In: KUDEŘÍKOVÁ, Marie: Zlomky života: listy z vězení. Praha 1965, s. 12; Informační leták „Marie Kudeříková (k 35. výročí smrti)“. In: KUCHAŘ, Lumír: Zlomky života a smrti: [Maruška Kudeříková, 24.3.1921–26.3.1943]. Brumov-Bylnice 1983; POLÁKOVÁ, Daniela: Marie Kudeříková: životnost mýtu a lidské zkušenosti. České Budějovice 2015, s. 146; Historie – Roky 1939–1945. Obec Velká nad Veličkou. Dostupné z: https://www.obecvelka.cz/seniori/obec/historie/roky-1939-1945-22cs.html. ↩︎
    7. GRYGAR, Mojmír: Předmluva. In: KUDEŘÍKOVÁ, Marie: Zlomky života: listy z vězení. Praha 1965, s. 13; KUCHAŘ, Lumír: Život a odkaz Marušky Kudeříkové. In: KUCHAŘ, Lumír, PAZOUREK, Vladimír: Maruška Kudeříková: život a odkaz. Brno 1973, s. 15; Informační leták „Marie Kudeříková (k 35. výročí smrti)“. In: KUCHAŘ, Lumír: Zlomky života a smrti: [Maruška Kudeříková, 24.3.1921–26.3.1943]. Brumov-Bylnice 1983. ↩︎
    8. Veverská Bítýška ve vzpomínkách pamětníků – 2. část. Veverská Bítýška. Dostupné z: https://www.veverskabityska.cz/mesto/o-meste/veverska-bityska-ve-vzpominkach-pametniku/2-svetova-valka-ve-veverske-bitysce/2-cast/ ↩︎
    9. Tamtéž. ↩︎
    10. GRYGAR, Mojmír: Předmluva. In: KUDEŘÍKOVÁ, Marie: Zlomky života: listy z vězení. Praha 1965, s. 13; Informační leták „Marie Kudeříková (k 35. výročí smrti)“. In: KUCHAŘ, Lumír: Zlomky života a smrti: [Maruška Kudeříková, 24.3.1921–26.3.1943]. Brumov-Bylnice 1983. ↩︎
    11. ŠTUKA, Ivo: Maruška. Československý voják. 1954, č. 7, s. 15; BEDNAŘÍKOVÁ, Jarmila: …Slyšet tep života: (propagační brožura k památníku Marušky Kudeříkové ve Vnorovech). Vnorovy 1981, s. 3–5; POLÁKOVÁ, Daniela: Marie Kudeříková: životnost mýtu a lidské zkušenosti. České Budějovice 2015, s. 24, 40. ↩︎
    12. GRYGAR, Mojmír: Předmluva. In: KUDEŘÍKOVÁ, Marie: Zlomky života: listy z vězení. Praha 1965, s. 13-14; KUCHAŘ, Lumír: Život a odkaz Marušky Kudeříkové. In: KUCHAŘ, Lumír, PAZOUREK, Vladimír: Maruška Kudeříková: život a odkaz. Brno 1973, s. 15–16; Informační leták „Marie Kudeříková (k 35. výročí smrti)“. In: KUCHAŘ, Lumír: Zlomky života a smrti: [Maruška Kudeříková, 24.3.1921–26.3.1943]. Brumov-Bylnice 1983. ↩︎
    13. Nesprávně bývá též uváděno příjmení Rouček. POLÁKOVÁ, Daniela: Marie Kudeříková: životnost mýtu a lidské zkušenosti. České Budějovice 2015, s. 40.  ↩︎
    14. Cyril Ráček. Encyklopedie dějin Brna. Dostupné z: https://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil-osobnosti&load=14207; STAROŠTÍK, Jan: Historie a společenský život na Kuřimsku v letech 1918–1945. Brno 2017, s. 45. ↩︎
    15.  BEDNAŘÍKOVÁ, Jarmila: …Slyšet tep života: (propagační brožura k památníku Marušky Kudeříkové ve Vnorovech). Vnorovy 1981, s. 9. ↩︎
    16. BEDNAŘÍKOVÁ, Jarmila: …Slyšet tep života: (propagační brožura k památníku Marušky Kudeříkové ve Vnorovech). Vnorovy 1981, s. 14; JELENOVÁ, Denisa: Odbojová skupina Za svobodu na Boskovicku v letech 1940–1943. Brno 2013, s. 24–25; POLÁKOVÁ, Daniela: Marie Kudeříková: životnost mýtu a lidské zkušenosti. České Budějovice 2015, s. 147-150. ↩︎
    17. Veverská Bítýška ve vzpomínkách pamětníků – 2. část. Veverská Bítýška. Dostupné z: https://www.veverskabityska.cz/mesto/o-meste/veverska-bityska-ve-vzpominkach-pametniku/2-svetova-valka-ve-veverske-bitysce/2-cast/.  ↩︎
    18. Cyril Ráček. Encyklopedie dějin Brna. Dostupné z: https://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil-osobnosti&load=14207. ↩︎
    19. ŠTUKA, Ivo: Maruška. Československý voják. 1954, č. 7, s. 15; GRYGAR, Mojmír: Předmluva. In: KUDEŘÍKOVÁ, Marie: Zlomky života: listy z vězení. Praha 1965, s. 14; KUCHAŘ, Lumír: Život a odkaz Marušky Kudeříkové. In: KUCHAŘ, Lumír, PAZOUREK, Vladimír: Maruška Kudeříková: život a odkaz. Brno 1973, s. 16; Informační leták „Marie Kudeříková (k 35. výročí smrti)“. In: KUCHAŘ, Lumír: Zlomky života a smrti: [Maruška Kudeříková, 24.3.1921–26.3.1943]. Brumov-Bylnice 1983; BEDNAŘÍKOVÁ, Jarmila: …Slyšet tep života: (propagační brožura k památníku Marušky Kudeříkové ve Vnorovech). Vnorovy 1981, s. 9. ↩︎
    20. BEDNAŘÍKOVÁ, Jarmila: …Slyšet tep života: (propagační brožura k památníku Marušky Kudeříkové ve Vnorovech). Vnorovy 1981, s. 10. ↩︎
    21. GRYGAR, Mojmír: Předmluva. In: KUDEŘÍKOVÁ, Marie: Zlomky života: listy z vězení. Praha 1961, s. 12–13; TÝŽ: Předmluva. In: KUDEŘÍKOVÁ, Marie: Zlomky života: listy z vězení. Praha 1965, s. 14. ↩︎
    22. Rudolf Dufek. Encyklopedie dějin Brna. Dostupné z: https://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil-osobnosti&load=7616. ↩︎
    23. BERÁKOVÁ, Zora: Zkouška dospělosti. Praha 1977, s. 197; BEDNAŘÍKOVÁ, Jarmila: …Slyšet tep života: (propagační brožura k památníku Marušky Kudeříkové ve Vnorovech). Vnorovy 1981, s. 9.  ↩︎
    24. Veverská Bítýška ve vzpomínkách pamětníků – 2. část. Veverská Bítýška. Dostupné z: https://www.veverskabityska.cz/mesto/o-meste/veverska-bityska-ve-vzpominkach-pametniku/2-svetova-valka-ve-veverske-bitysce/2-cast/. ↩︎
    25. Evidenční karta gestapa se záznamy o věznění, odsouzení a popravě Marie Kudeříkové byla zveřejněna jako jedna z příloh v publikaci BEDNAŘÍKOVÁ, Jarmila: …Slyšet tep života: (propagační brožura k památníku Marušky Kudeříkové ve Vnorovech). Vnorovy 1981. ↩︎
    26. GRYGAR, Mojmír: Předmluva. In: KUDEŘÍKOVÁ, Marie: Zlomky života: listy z vězení. Praha 1961, s. 8, 13; KUCHAŘ, Lumír: Život a odkaz Marušky Kudeříkové. In: KUCHAŘ, Lumír, PAZOUREK, Vladimír: Maruška Kudeříková: život a odkaz. Brno 1973, s. 16. ↩︎
    27. KUDEŘÍKOVÁ, Marie: Zlomky života: listy z vězení. Praha 1961, s. 161. ↩︎
    28. Např. Milovali svůj národ: o životě mladých komunistů, kteří padli v boji za vlast. Praha 1954, s. 10; ŠTUKA, Ivo: Maruška. Československý voják. 1954, č. 7, s. 15; BEDNAŘÍKOVÁ, Jarmila: …Slyšet tep života: (propagační brožura k památníku Marušky Kudeříkové ve Vnorovech). Vnorovy 1981, s. 10. ↩︎
    29.  GRYGAR, Mojmír: Předmluva. In: KUDEŘÍKOVÁ, Marie: Zlomky života: listy z vězení. Praha 1961, s. 8, 13; BEDNAŘÍKOVÁ, Jarmila: …Slyšet tep života: (propagační brožura k památníku Marušky Kudeříkové ve Vnorovech). Vnorovy 1981, s. 10. ↩︎
    30. NOVÁČEK, Miloslav (ed.): Jubilejní sborník k 70. výročí trvání SVVŠ Marie Kudeříkové ve Strážnici a 390. výročí založení vyššího bratrského školství ve Strážnici: 1577–1897–1967. Strážnice 1967, s. 35–36; POLÁKOVÁ, Daniela: Marie Kudeříková: životnost mýtu a lidské zkušenosti. České Budějovice 2015, s. 84. ↩︎
    31. Po skončení vyšetřování 17. června 1942 byla převezena do věznice ve Vratislavi (tehdy Breslau, dnes Wrocław v Polsku), kde byla spolu se dvěma dalšími členy tříčlenné ilegální skupiny komunistické mládeže postavena před soud. Hlavní líčení proběhlo dne 16. listopadu 1942, přičemž soud M. Kudeříkovou uznal vinnou z velezrady a odsoudil ji k trestu smrti stětím sekyrou. ↩︎
    32. KUDEŘÍKOVÁ, Marie: Zlomky života: listy z vězení. Praha 1961, s. 66–67. ↩︎
    33. GRYGAR, Mojmír: Předmluva. In: KUDEŘÍKOVÁ, Marie: Zlomky života: listy z vězení. Praha 1961, s. 8; HRZALOVÁ, Hana: Zlomky života a myšlení. In: KUDEŘÍKOVÁ, Marie: Zlomky života. Praha 1975, s. 131; Evidenční karta gestapa se záznamy o věznění, odsouzení a popravě Marie Kudeříkové viz BEDNAŘÍKOVÁ, Jarmila: …Slyšet tep života: (propagační brožura k památníku Marušky Kudeříkové ve Vnorovech). Vnorovy 1981. ↩︎
    34. KUDEŘÍKOVÁ, Marie: Zlomky života: listy z vězení. Praha 1961, s. 64, 101. ↩︎
    35. GRYGAR, Mojmír: Předmluva. In: KUDEŘÍKOVÁ, Marie: Zlomky života: listy z vězení. Praha 1961, s. 14–16. ↩︎
    36. Literární analýza zápisků viz ZEMÁNKOVÁ, Marie: Sondy do ženské vězeňské memoárové literatury. Brno 2008, s. 36–45. ↩︎
    37. Poprvé vyšlo roku 1961. KUDEŘÍKOVÁ, Marie: Zlomky života: listy z vězení. Praha 1961. ↩︎
    38. KUDEŘÍKOVÁ, Marie: Zlomky života: listy z vězení. Praha 1961, s. 25. ↩︎
    39. Tamtéž, s. 139. ↩︎
    40. KUDEŘÍKOVÁ, Marie: Zlomky života: listy z vězení. Praha 1961, s. 68. ↩︎
    41. Tamtéž, s. 100 – 101. ↩︎
    42.  Přepis dopisu viz KUDEŘÍKOVÁ, Marie: Zlomky života: listy z vězení. Praha 1961, s. 178–183. ↩︎
    43.  BEDNAŘÍKOVÁ, Jarmila: …Slyšet tep života: (propagační brožura k památníku Marušky Kudeříkové ve Vnorovech). Vnorovy 1981, s. 12. ↩︎
    44. Text motáku Julie Gutové-Sedláčkové viz GRYGAR, Mojmír: Předmluva. In: KUDEŘÍKOVÁ, Marie: Zlomky života: listy z vězení. Praha 1965, s. 17; KUCHAŘ, Lumír: Zlomky života a smrti. Brno 1971, s. 42. ↩︎
    45.  Kachlíkova. Encyklopedie dějin Brna. Dostupné z: https://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil-ulice&load=2295. ↩︎
    46. Velezrádci popraveni. Moravská orlice 31. 3. 1943, s. 2. ↩︎
    47. Přepis dopisu viz KUDEŘÍKOVÁ, Marie: Zlomky života: listy z vězení. Praha 1961, s. 178–183.  ↩︎
    48. Poslední dopisy: soubor posledních dopisů umučených soudruhů. Praha 1946. ↩︎
    49. POLÁKOVÁ, Daniela: Marie Kudeříková: životnost mýtu a lidské zkušenosti. České Budějovice 2015, s. 13–17. ↩︎
    50. BAUER, Michal: Re-prezentace „národního hrdiny“: obraz Julia Fučíka v české literární vědě na počátku padesátých let (se zaměřením na fučíkovskou konferenci 10. září 1953). In: Slovo a smysl č. 9-10/2008.  ↩︎
    51. Milovali svůj národ: o životě mladých komunistů, kteří padli v boji za vlast. Praha 1954. ↩︎
    52. Milovali svůj národ: o životě mladých komunistů, kteří padli v boji za vlast. Praha 1954, s. 9. ↩︎
    53. Mojmír Grygar. Slovník české literatury po roce 1945. Dostupné z: https://slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=373. ↩︎
    54. POLÁKOVÁ, Daniela: Marie Kudeříková: životnost mýtu a lidské zkušenosti. České Budějovice 2015, s. 17–86.
      ↩︎
    55. ZEMÁNKOVÁ, Marie: Sondy do ženské vězeňské memoárové literatury. Brno 2008, s. 35–36. ↩︎
    56. Bojovníci proti fašismu za okupace. Filaso.cz. Dostupné z: https://www.filaso.cz/katalog-znamky/972/1973-bojovnici-proti-fasismu-za-okupace. ↩︎
    57. Více viz SLINTÁK, Petr: … a pozdravuji vlaštovky. Český rozhlas Plus, 22. 9. 2010. Dostupné z: https://plus.rozhlas.cz/a-pozdravuji-vlastovky-6656124. ↩︎
    58. FELIX, Václav, KUDEŘÍKOVÁ, Marie: Symfonie: pro ženský hlas a orchestr: klavírní výtah. Praha 1977. ↩︎
    59. TŮMA, Jan: Hodina ve znamení tmy. In: Dramatické umění, č. 1, 1982. ↩︎
    60. Slzy Marie Kudeříkové. Požár mlýna. Dostupné z: https://bandzone.cz/pozarmlyna/album/65683-slzy-marie-kuderikove.html?mainTabs-postList-pg=4. 
      ↩︎
    61. POLÁKOVÁ, Daniela: Marie Kudeříková: životnost mýtu a lidské zkušenosti. České Budějovice 2015, s. 87–131. ↩︎
    62. Pamětní deska Marušky Kudeříkové. Č. záznamu: 24290. Sochy a města. Dostupné z: https://sochyamesta.cz/zaznam/24290#; M. Kudeříková. Encyklopedie dějin Brna. Dostupné z: https://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil-objektu&load=101; Milady Horákové. Encyklopedie dějin Brna. Dostupné z: https://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil-ulice&load=3365. ↩︎
    63. POLÁKOVÁ, Daniela: Marie Kudeříková: životnost mýtu a lidské zkušenosti. České Budějovice 2015, s. 132–166. ↩︎
    64.  A neříkej mi Maruško. i-divadlo.cz. Dostupné z: https://www.i-divadlo.cz/zpravy/premiera-inscenace-a-nerikej-mi-marusko/. ↩︎
    65. POLÁKOVÁ, Daniela: Marie Kudeříková: životnost mýtu a lidské zkušenosti. Praha 2017. ↩︎