Příběh Emílie Machálkové

úvod:

Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava se Romové a Sintové stali objektem systematické rasové politiky, která postupně vyústila v deportace do vyhlazovacích táborů a další represivní opatření, včetně nucených sterilizací. Do tohoto prostředí strachu a nejistoty dospívala i Emílie Holomková, později Machálková. Její životní příběh je dnes poměrně dobře znám ‒ byl zachycen v jejích svědectvích, připomínán v médiích i prostřednictvím jejích vlastních besed s mládeží. Pohled optikou „ženských hlasů války“ však její zkušenost zasazuje do nového světla.

do roku 1939:

Emílie Machálková, rozená Holomková, přezdívaná v rodině Elina, se narodila 25. listopadu 1926 ve Svatobořicích do významné moravské romské rodiny Holomků. Šlo o rod pevně usazený v jihomoravském regionu Moravského Slovácka, jehož členové byli usazeni především ve Svatobořicích, Kyjově a okolních obcích.

Rodinné zázemí Emílie bylo výrazně formováno silnými osobnostmi. Její dědeček Pavel Holomek (1882–?) byl uznávaným koňským handlířem, tedy obchodníkem s koňmi, což bylo v romském prostředí tradiční a respektované povolání, uznávané i ze strany majoritní společnosti. Mimořádné postavení v širší rodině zaujímal také její strýc Tomáš Holomek (1911–1988). Ve třicátých letech se stal prvním romským vysokoškolským studentem v Československu, když úspěšně studoval na právnické fakultě Univerzity Karlovy. Po druhé světové válce získal titul doktora práv, pracoval jako právník na úřadech ve Znojmě a Hodoníně, později jako vojenský prokurátor a patřil také  k zakladatelům Svazu Cikánů-Romů, první romské organizace na území Československa, která působila v letech 1969–1973. V letech 1961 – 1971 byl poslancem Federálního shromáždění ČSSR. ¹

Roku 1934 došlo v životě malé Emílie k významné změně. Spolu s otcem Antonínem Holomkem (1906–1981), matkou Rosínou (1903–1989) a dvěma bratry ‒ Miroslavem (nar. 1925) a Stanislavem (nar. 1935) ‒ se rodina přestěhovala do Nesovic na Vyškovsku. Také v Nesovicích se Holomkovi poměrně rychle začlenili do místního společenství a byli dobře přijímáni. Emílie zde prožívala dětství, které se v mnohém podobalo životu jejích vrstevnic z většinové společnosti. Navštěvovala zdejší obecnou školu a aktivně se zapojovala do spolkového života ‒ byla členkou tělovýchovné jednoty Sokol a účinkovala v ochotnickém divadle.

po roce 1939:

Po německé okupaci v březnu 1939 do života rodiny i dospívající Emílie postupně zasáhla protiromská opatření nacistického režimu. Po vzniku Protektorátu se spolu s ostatními jednotlivci a rodinami, které protektorátní úřady označily za rasové „cikány“ nebo „cikánské míšence“, stali také členové rodiny Holomkovy objektem nacistické politiky, jež směřovala až k hromadné likvidaci.

Každodenní dojíždění vlakem do práce pro ni znamenalo značnou psychickou zátěž. Později vzpomínala, že se při kontrolách opakovaně stávala terčem rasistických útoků ze strany bezpečnostních orgánů. Musela se totiž legitimovat tzv. kenkartou, osobním průkazem protektorátních občanů, v němž měla vyznačeno písmeno Z jako „Zigeuner“. Právě v těchto každodenních situacích se rasová perzekuce proměňovala v bezprostředně prožívané ponižování: vlak, tedy běžný veřejný prostor, se pro dospívající Emílii stával místem opakované kontroly, zastrašování a ponižování.

„Pokaždé mi říkali, co dělám mezi lidmi. Jak to, že nejsem v koncentráku. Řvali na mě. Mně bylo patnáct šestnáct let. Vždycky se do mě tolik pouštěli. Klepala jsem se už dopředu. Jezdila se mnou jedna starší vdaná paní a vysedala v Bučovicích. Ta mě vždycky držela za ruku a nemohla s tím nic dělat. Řvali na mě německy, česky, jak to, že jedu mezi lidmi, a ne v dobytčím vagónu mezi dobytkem?“ ²

Nepříjemné cestování jí pomáhali překonávat také její bývalí spolužáci a spolužačky, kteří rovněž denně dojížděli někam za prací.

Také zásobovací situace byla obtížná. Veškeré potraviny byly na příděl a rodina Holomkova označená za rasově méněcennou dostávala příděly velmi malé. Významnou roli proto sehrála solidarita místních obyvatel, kteří rodině potravinami vypomáhali. 

Jak Emílie později vzpomínala, relativně klidnější situace se začala vytrácet roku 1942, kdy byla z Nesovic deportována jediná tam žijící židovská rodina. Tato událost pro Holomkovy neznamenala jen zprávu o osudu jiných, ale i bezprostřední varování. Deportace už přestávala být vzdálenou a abstraktní hrozbou: pronásledování se stalo místní, viditelné a konkrétně představitelné. Osud jejich sousedů tak musel v rodině posilovat vědomí, že podobný zásah může brzy postihnout i je samotné.

Zároveň se v Protektorátu začalo schylovat k posunu směrem k otevřeně rasové politice namířené proti Romům a Sintům. Ten přinesl výnos protektorátního ministra vnitra o „potírání cikánského zlořádu“ z 24. června 1942, který napodoboval stejnojmenný říšskoněmecký předpis z roku 1938. Členové rodiny Holomkovy se následně dostali mezi zhruba 6500 sepsaných osob, které Kriminální ústředna v Praze na základě provedeného srpnového soupisu označila za rasové „cikány nebo cikánské míšence“.

Zatímco přibližně třetina z tohoto počtu byla bezprostředně internována v nově zřízených protektorátních koncentračních táborech v Letech u Písku a Hodoníně u Kunštátu, větší část byla prozatím ponechána na svobodě pod policejním dohledem s omezenými možnostmi pohybu. Tato „svoboda“ však byla jen formální a velmi křehká: neznamenala skutečné bezpečí, ale spíše stav dočasné a podmíněné existence, v níž mohl každý další zásah úřadů vést k internaci či deportaci. Také Holomkovi mohli zůstat v Nesovicích jen za cenu trvalého dohledu, nejistoty a vědomí, že jejich dosavadní postavení se může kdykoli změnit. Strach z možné deportace proto na ně doléhal čím dál silněji.

deportace:

Brněnské ředitelství protektorátní kriminální policie shromažďovalo prostřednictvím podřízených orgánů přehledy romského obyvatelstva v jednotlivých moravských obcích. Tato zdánlivě úřední evidence přitom představovala přímý předstupeň fyzické likvidace. Nacistická genocidní politika vůči Romům a Sintům nezačínala až v okamžiku deportace, ale už ve chvíli, kdy úřady lidi administrativně sepisovaly, zařazovaly a podrobovaly dalším opatřením. Právě tyto přehledy a soupisy poskytly jeden z klíčových podkladů pro přípravu deportací Romů a Sintů z Protektorátu Čechy a Morava do vyhlazovacího koncentračního tábora Auschwitz‒Birkenau. Na základě tzv. osvětimského výnosu šéfa německé policie a SS Heinricha Himmlera z 16. prosince 1942 pak úřady postupně deportovaly Romy a Sinty nejen z Protektorátu, ale i z území Velkoněmecké říše, Belgie, Nizozemska a Lucemburska.

Na území Protektorátu byly hromadné deportace romského obyvatelstva zahájeny na počátku března 1943. Již tehdy měla být do transportu zařazena také Emílie se svými rodiči a oběma bratry. Rozhodující roli v jejich osudu sehrál starosta Nesovic Josef Kilián, který se za rodinu zaručil a podle dochovaných svědectví jim ‒ patrně i s využitím úplatků ‒ vyjednal oficiální vyjmutí z transportu. Tím zachránil jedinou romskou rodinu žijící v Nesovicích. 

„My už jsme šli na to nádraží, o půl druhé nám jel vlak a celá dědina nás doprovázela. A šli jsme a u toho nádraží byl obecní dům, otevřelo se okno a pan vrchní volá: ‚’Holomková, pojďte sem, pojďte sem nahoru.‘ My jsme přišli nahoru a pan starosta tam byl. Kruhy pod očima, na něm ta únava byla úplně vidět. ‚Holomková, neplačte, nikam nejedete. Tři dny jsem se nechal vykopávat na gestapu ze dveří do dveří, ale já své občany na smrt nepošlu.‘“ ³

Podobné, byť spíše ojedinělé snahy o záchranu romských jednotlivců a rodin ze strany obecních představitelů jsou doloženy i v několika dalších moravských obcích, například v Hruškách na Břeclavsku či v Oslavanech na Brněnsku. Možnost vyjmutí z připravovaných transportů byla obecně velmi omezená a týkala se jen jednotlivců či rodin, které měly dobré vazby na část většinové společnosti disponující kontakty na okupační správu. Určitou roli mohla sehrát také světlejší barva pleti nebo poskytnuté úplatky. V řadě případů se navíc jednalo pouze o dočasné propuštění a vyjmutí z transportů. Německá kriminální policie totiž na konci dubna 1943 napomenula protektorátní policejní orgány na Moravě za dosavadní množství udělených výjimek. Po jejich následném přezkoumání byla většina původně vyjmutých Romů a Romek zahrnuta do dalších hromadných transportů.

Rodiny Holomkovy v Nesovicích se zrušení vyjmutí z transportu naštěstí netýkalo, neboť zřejmě i nadále zůstávala pod ochranou tamního starosty. Jejich širší rodina však takové štěstí neměla. Více než třicet jejich příbuzných ze Svatobořic a blízkého okolí bylo deportováno a nikdo z nich věznění nepřežil. Teprve na pozadí vyvraždění jejich širší rodiny se plně ukazuje, jak výjimečný byl fakt, že se Holomkovým v Nesovicích podařilo přežít. 

záchrana Růženky Holomkové:

Večer před ohlášenou deportací příbuzných v březnu 1943 se Emílie s rodiči vydali do Svatobořic, aby se s rodinou před jejich nejistou cestou rozloučili. V této chvíli přitom Emílie ani její nejbližší ještě neznali jejich konečný osud. Když dorazili do domu strýce Štěpána Holomka (1905‒1943), našli tam jeho neromskou manželku Cecílii (1907‒1985). Emílie na tuto scénu později často vzpomínala s hlubokým pohnutím: 

„Teta seděla v kuchyni a hleděla do jednoho místa. Její vlasy byly šedivé. Ona tou bolestí a tou hrůzou a z toho strachu zešedivěla.“ V ložnici se mezitím strýc loučil se svými malými dětmi, z nichž nejmladšímu byly pouhé tři roky. „Děti ležely jedno vedle druhého. Strýc už byl oblečený. Je to tolik let a já to pořád vidím a zdá se mi o tom… Jednomu po druhém udělal křížek, pohladil, políbil, a tak se s dětmi loučil. Děti byly vyděšené, nevěděly, co se děje. Já jsem strýce objala, políbila a utekla. A to bylo naposledy, co jsem ho viděla.“ ⁴

Následně Emílie spěchala na druhý konec Svatobořic ke strýci Čeňkovi Holomkovi (1915‒1943). Ten měl jako jediný ze svých bratrů romskou manželku Emílii řečenou Milenu (1915‒?) a do transportu měli být tedy zařazeni společně i s jejich tříletou dcerou Růženkou (1939‒1985). V této chvíli se v příběhu odehrál zásadní obrat. Už nebyla jen dospívající dívkou ohroženou stejnou perzekucí jako její rodina, ale sama spontánně vstoupila do děje a rozhodla se jednat. „Já povídám: Tak Růženku mně neberte, já si ji vezmu domů.“ Společně se strýcem, tetou a malou Růženkou pak odešli na železniční nádraží. Výpravčí podle Emíliiných vzpomínek jako by tušil, co se odehrává, a s odjezdem vlaku otálel, aby se rodina mohla rozloučit:

„To bylo hrozné. Milena brečela. Oba dva drželi Růženku, hladili a pusinkovali ji, ale ona chtěla jít ke mně, protože jí řekli, že půjde se mnou k nám. A vlezli jsme do vagónu, otevřeli okno, mávali. Milena šíleně plakala, já jsem se držela, ale slzy mně taky tekly. A to bylo naposled, co Růženka viděla svoje rodiče a oni Růženku.“ ⁵

Tato slova zároveň ukazují, že šlo o zkušenost, která v ní nezůstala jen jako vzpomínka, ale jako dlouhodobě přítomný a znovu se vracející traumatický obraz.

Po příjezdu do Nesovic nesla malá Růženka odloučení od rodičů velmi těžce. „Když jsme si ji vzali, tak plakala a plakala. … Dostala revmatickou horečku. Pan doktor říkal, že by měla být v nemocnici, ale nemůže, protože má být v koncentráku. Taky celý život na to srdce trpěla a taky na to zemřela v čtyřiceti šesti letech. Ale přece jen to přežila…“ ⁶

Růženčina záchrana přitom neznamenala, že by zůstala následků nacistické perzekuce ušetřena. Už samotné násilné odloučení od rodičů, dlouhodobý strach i nejistota se na jejím zdraví podepsaly bezprostředně a podle Emíliina svědectví i trvale. Její příběh tak ukazuje, že nacistická politika nezasahovala jen ty, kteří byli deportováni a zavražděni, ale také ty, kteří sice fyzicky přežili, nesli si však její důsledky po celý další život.

ukrývání příbuzných:

Situace rodiny stále zůstávala krajně nebezpečná. Přestože Holomkovi nebyli deportováni do koncentračního tábora, nesměli se vzdálit více než dvacet kilometrů od bydliště a byli pod stálou kontrolou úřadů i gestapa. O to riskantnější bylo, že spolu s Růženkou ukrývali ve svém domě v Nesovicích před deportací také babičku Terezii (1873‒1966). Emílie vzpomínala: 

„Když třeba občas přišlo Gestapo, dostali jsme echo dopředu. A my jsme tam měli takovou komoru, Růženku i stařenku jsme dali do té komory a dali před ni skříň. Oni přišli prohledat i zahradu, dvůr i chlív, ale že za tou skříní je někdo, nezjistili. Růžence se řeklo: Musíš být zticha. A byla zticha.“ ⁷

Nešlo přitom o jednorázové gesto, ale o dlouhodobě udržovaný stav, který po mnoho měsíců vyžadoval vytrvalost, obezřetnost, disciplínu a schopnost fungovat pod neustálou hrozbou odhalení. Navzdory trvalému nebezpečí se rodině podařilo ukrývat babičku i malou Růženku, jež se už v útlém věku musela podřídit kázni a tichu jako podmínce vlastního přežití, až do konce války a zachránit jim tak život. 

Nebyla to však jediná pomoc, kterou Holomkovi ve svém malém domku v Nesovicích poskytli. Ještě v létě 1944 k nim dorazil její bratranec Eduard neboli Eda Holomek (nar. 1922) z Kyjova, který uprchl z nuceného nasazení a věznění v Rakousku. Jak Emílie vzpomínala, „doma už nenašel nikoho, měl tam pět sourozenců, rodiče a dva synovce. Všechny je sebrali do koncentračního tábora a jejich dům srovnali se zemí. Eda si s sebou domů tajně přivezl vojenskou vězeňkyni z Řecka. Bylo jí 18 let. … U Holomků v Nesovicích tedy byli čtyři lidé v azylu, ale šťastně přežili, díky všem občanům obce Nesovice.“ ⁸

Na záchraně se však nepodílela jen solidarita místního společenství, ale především každodenní nasazení, odvaha a odříkání celé rodiny Holomkovy. Významnou roli přitom sehrála i samotná Emílie, která se na ukrývání aktivně podílela a jako dospívající dívka vědomě nesla část s tím spojeného rizika. 

Tímto jednáním však Holomkovi nevystavovali nebezpečí pouze sebe. V podmínkách nacistické okupační moci mohlo odhalení ukrývaných osob znamenat tvrdé postihy nejen pro rodinu, ale potenciálně i pro širší okruh místních obyvatel. Opakované „návštěvy“ gestapa navíc nebyly pro obec jako takovou rozhodně vítanou skutečností a samy o sobě představovaly bezpečnostní i existenční riziko pro místní prostředí. Tím spíše je třeba ocenit pomoc a solidaritu, kterou část nesovických obyvatel svým romským spoluobčanům navzdory přítomnému riziku poskytovala. V prostředí, kde i pouhé podezření mohlo vyvolat represivní zásah okupačních orgánů, představovala tato podpora důležitý předpoklad toho, že se ukrývání mohlo tak dlouho dařit utajit.

ukrývání před sterilizací:

Vedle hrozby deportace, každodenní perzekuce a rizik spojených s ukrýváním příbuzných musela Emílie čelit i jiné, zvlášť intimní podobě nacistického násilí ‒ nucené sterilizaci. Jak později vzpomínala, další rozhodující moment jejího života přišel v létě roku 1944. „Doma jsem měla dopis z brněnského Gestapa, že se mám v určitou dobu dostavit do určité nemocnice, kde budu sterilizována, aby se nerodilo více méněcenné cikánské rasy. Já jsem nevěděla, co je to sterilizace, tak jsem dopis schovala, neukázala nikomu. Plakala jsem, pořád jsem plakala.“ ⁹

V této chvíli se naplno ukazuje její nízký věk a bezmocné postavení vůči okupační moci. Hrozba nucené sterilizace přitom představovala zvlášť radikální podobu nacistické rasové politiky. Nešlo jen o další represivní opatření, ale o přímý zásah do její tělesné integrity, ženské identity a budoucnosti, neboť mířil na samotnou možnost mateřství. 

    Emílie se svěřila řediteli továrny, kde pracovala, a na základě jeho rady se rozhodla zákroku vyhnout. Od srpna 1944 se proto ukrývala v Olomouci‒Hejčíně ve sklepě pavlačového domu, kde žili její vzdálení příbuzní. V Nesovicích se mezitím oficiálně uvádělo, že odjela na nucené práce do Německa. Skutečný stav znali jen starosta obce, velitel místní četnické stanice a nejbližší rodina. Emílie zde prožila období strachu a odloučení od svých nejbližších: „Tam jsem byla asi čtyři a půl měsíce schovaná. Já jsem tam jenom plakala a plakala… Tak jsem to přežila…“ ¹⁰

po válce:

Konce války se z širší rodiny Emílie dožilo jen několik jednotlivců. Osvobození se dočkal strýc Tomáš Holomek, který se po dobu okupace ukrýval u přátel, jeho neromská manželka s dětmi a také bratranec Eduard Holomek, nasazený na práci v Rakousku. Jak se Emílie a její rodina dozvěděly po skončení války, všichni ostatní příbuzní, kteří byli hromadně deportováni, zahynuli v koncentračních a vyhlazovacích táborech. Konec války tak pro Emílii a její nejbližší neznamenal návrat k předchozímu životu, ale spíše začátek další existence na pozadí nenahraditelné rodinné ztráty. Přežití bylo vykoupeno vědomím, že velká část širší rodiny už se nikdy nevrátí.

Emílie se záhy provdala za Jana Machálka, kterého znala již z Nesovic. Před dokončením vlastních studií dala přednost rodinnému životu a stala se matkou čtyř dětí. Po většinu aktivního života pracovala jako prodavačka v masně. Vysokoškolské dráze se naopak po válce věnoval její bratr doc. Ing. RSDr. Miroslav Holomek, CSc. (1925‒1989), který působil v Brně jako vysokoškolský pedagog a zakladatel a předseda Svazu Cikánů-Romů. Také v této životní dráze se ukazuje jiná podoba poválečné obnovy. Zatímco její bratr pokračoval ve studiu a veřejné kariéře, Emílie budovala zpočátku svůj život především v prostoru rodiny a mateřství. Nešlo o méně významnou cestu, ale o jiný způsob, jak po zkušenosti války znovu budovat každodenní jistoty a zázemí.

Celoživotní vášní Emílie Machálkové byl zpěv. Svou interpretací tradičních romských písní si získala značné uznání a stala se známou romskou zpěvačkou. Zvítězila v několika pěveckých soutěžích a pravidelně veřejně vystupovala, mimo jiné se slavným romským primášem Eugenem „Jankem“ Horváthem a jeho cimbálovou muzikou. Do jejího repertoáru patřila i tzv. žalující píseň „Aušvicate hi kher báro“ (V Osvětimi je velký barák), původně zpívaná v táboře pro Romy a Sinty v rámci vyhlazovacího koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau. Právě zde se Emílie neprojevovala jen jako zpěvačka, ale i jako nositelka kulturní paměti. Prostřednictvím písní se v jejím veřejném projevu uchovávala připomínka holokaustu Romů a Sintů, jež pro ni měla i výrazně osobní rozměr, protože právě v Auschwitz zahynula většina jejích příbuzných.

Své životní zkušenosti shrnula Emílie Machálková ve vzpomínkovém vyprávění „Elina ‒ sága rodu Holomků“, které vyšlo roku 2004 v publikaci „Memoáry romských žen“ vydané Muzeem romské kultury. Její vyprávění se také stalo součástí sbírky vzpomínek pamětníků „Paměť národa“ spravované organizací Post bellum. Začala se také intenzivně věnovat přednáškové činnosti a veřejnému sdílení své zkušenosti, zejména v rámci projektu Živá paměť. Především prostřednictvím projektu „Zmizelí Romové a Romové dnes“, realizovaného organizací Živá paměť, navštívila od roku 2005 desítky základních, středních a vysokých škol po celé České republice. Její svědectví o osudu rodiny a životě za druhé světové války si vyslechly tisíce posluchačů a posluchaček. Emílie tak nebyla jen pamětnicí, ale i aktivní nositelkou a zprostředkovatelkou historické paměti.

Za svou činnost obdržela několik ocenění. Roku 2012 jí byla udělena Cena Václava Bendy a Pamětní medaile Ústavu pro studium totalitních režimů „Za svobodu a demokracii“, roku 2013 pak Cena Jaromíra Šavrdy za svědectví o totalitě udělovaná sdružením PANT a téhož roku také Cena Muzea romské kultury.

Emílie Machálková zemřela 16. července 2017 ve věku 90 let.

závěr:

Příběh Emílie Machálkové ukazuje v konkrétní lidské rovině, jak mnohovrstevnatou a často nenápadnou podobu mohl mít odpor proti nacistické rasové politice. Emílie nebyla pouze pasivní svědkyní perzekuce. V prostředí každodenního ohrožení se spolu se svou rodinou a za pomoci obyvatel Nesovic podílela na záchraně nejbližších příbuzných, podstupovala riziko spojené s jejich ukrýváním a nakonec se sama vědomě vyhnula nařízené sterilizaci. Během okupace se tak dospívající Emílie Machálková opakovaně ocitla v situacích, kdy aktivně přispěla k záchraně druhých a sama přitom čelila přímému ohrožení. Její rozhodnutí vyhnout se lékařskému zákroku a odejít do ilegality nepředstavovalo jen snahu uniknout bezprostřednímu nebezpečí, ale i vědomé odmítnutí zásahu, který měl rozhodnout o jejím těle a budoucnosti bez její vůle. Právě v tomto smyslu šlo o specifickou formu ženského odporu vůči nacistické rasové politice. Její příběh připomíná, že odpor proti bezpráví nemusí mít vždy podobu veřejné akce či otevřeného boje, ale může se odehrávat i v každodenních, zdánlivě drobných rozhodnutích, která však v souhrnu zachraňují lidské životy. I proto má příběh Emílie Machálkové a její rodiny své důležité místo v dějinách Romů a Sintů a jejich nacistické genocidy, ale i v širším připomínání a kolektivní paměti většinové společnosti jako inspirativní svědectví občanské odvahy. Válečná zkušenost Emílie Machálkové totiž patří k výmluvným příkladům civilního odporu a vzdoru (nejen) romských žen v období nacistické perzekuce, a její příběh tak neztrácí na aktuálnosti ani dnes.

Jak sama Emílie Machálková kdysi napsala na závěr svého vzpomínkového vyprávění:

„Chce-li člověk něčeho dosáhnout svou pílí a poctivostí, nezáleží na tom, je-li bílý, černý nebo žlutý. Každý člověk má v sobě kousek zlého a kousek dobrého a na každém jednotlivci záleží, čemu nechá v sobě zvítězit. Až bude každý tolerantní, sebekritický a rozpozná pravdu od lží a spravedlnost od zla, bude na světě dobře. A k tomu nám dopomáhej Bůh!“ ¹¹

Více o materiálech Ozvěny ženských hlasů války

S podporou:

Internetové zdroje:

• Emílie Machálková. Paměť národa. Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/machalkova-emilie-1926. 
• Emílie Machálková. Svědectví Romů a Sintů. Dostupné z: https://www.romatestimonies.org/svedectvi/emilie-machalkova.
• Emílie Machálková – jediná dnes žijící Romka přeživší holocaust, Česká televize, pořad Babylon, 27. 5. 2011. Dostupné z: https://www.ceskatelevize.cz/porady/1131721572-babylon/411236100152020/cast/158745/.

Literatura:

• HORVÁTHOVÁ, Jana: …to jsou těžké vzpomínky 1. Brno 2021, s. 135‒140, 684‒685.
• HORVÁTHOVÁ, Jana, SIGMUND HERÁKOVÁ, Alica, ŠIKLOVÁ, Jiřina: Amendar: pohled do světa romských osobností. Brno 2018, s. 158.
• HÜBSCHMANNOVÁ, Milena: Antonín Holomek: O mém životě kdybych měl mluvit, tak by to byl román. In: Romano džaniben 1/2005.
• HÜBSCHMANNOVÁ, Milena: Emílie Machálková: Elinka vypráví. In: Romano džaniben 1/2005. 
• MACHÁLKOVÁ, Elina: Elina – sága rodu Holomků. In: KOZÁKOVÁ, Karolína, MACHÁLKOVÁ, Elina, HORVÁTHOVÁ, Jana (ed.): Memoáry romských žen. Brno 2004.
• Vzpomínky Emílie Machálkové, Zmizelí Romové a Romové dnes, o. p. s. Živá paměť, 2014.

1. Více: https://amendar.cz/osobnost/judr-tomas-holomek/. ↩︎
2. Rozhovor s Emílií Machálkovou pořízený 6. 2. 2015 v rámci projektu Příběhy 20. století. Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/machalkova-emilie-1926 . ↩︎
3. Vzpomínky Emílie Machálkové, Zmizelí Romové a Romové dnes, o. p. s. Živá paměť, 2014. ↩︎
4. Tamtéž. ↩︎
5. Tamtéž. ↩︎
6. Tamtéž. ↩︎
7. Tamtéž. ↩︎
8. MACHÁLKOVÁ, Elina: Elina – sága rodu Holomků. In: KOZÁKOVÁ, Karolína, MACHÁLKOVÁ, Elina, HORVÁTHOVÁ, Jana (ed.): Memoáry romských žen. Brno 2004, s. 38. ↩︎
9. Vzpomínky Emílie Machálkové, Zmizelí Romové a Romové dnes, o. p. s. Živá paměť, 2014. ↩︎
10. Tamtéž. ↩︎
11. MACHÁLKOVÁ, Elina: Elina – sága rodu Holomků. In: KOZÁKOVÁ, Karolína, MACHÁLKOVÁ, Elina, HORVÁTHOVÁ, Jana (ed.): Memoáry romských žen. Brno 2004, s. 50. ↩︎