Přihlaste se do našeho newsletteru!

  • Deutsch
  • English

    • Jakou jste si mne vychovali, takovou mne máte

    Příběh Jiřiny Kopoldové-Švermové

    Michal Schuster


    Článek z cyklu „Ozvěny ženských hlasů války“

    V životním příběhu Jiřiny Kopoldové se těsně propojily dějiny komunistického hnutí, exilu, druhé světové války, osobní odvahy i poválečného politického vývoje. Jako dcera Jana a Marie Švermových vyrůstala v prostředí předních komunistických činitelů meziválečného Československa, po Mnichovu odešla s rodiči do Sovětského svazu a za druhé světové války dobrovolně vstoupila do československé vojenské jednotky. Své zkušenosti zachytila v deníkových zápiscích, které patří k cenným svědectvím o každodennosti fronty a službě žen v armádě. Po návratu do Československa se její život znovu ocitl v těsném dotyku s politickými dějinami. 

    dětství a mládí:

    Jiřina Švábová-Švermová-Kopoldová1 se narodila 23. září 1923 v Praze na Karlově jako dcera Jana Švermy (1901–1944)2 a Marie Švábové (1902–1992)3.4 Rodiče a blízcí příbuzní jí říkali Jurka a až do sňatku rodičů, který uzavřeli v roce 1931, měla jako nemanželské dítě příjmení své matky. Její rodiče se poznali roku 1921 v prostředí dělnické mládeže a oba patřili k mladé generaci komunistických aktivistů, kteří se od počátku podíleli na organizačním i politickém budování Komunistické strany Československa (KSČ). 

    Matka Marie Švábová pracovala jako sekretářka pražské organizace Komunistického svazu mládeže Československa, později v tzv. ženoddělu sekretariátu Ústředního výboru KSČ, což bylo oddělení zaměřené na práci mezi ženami, zejména na jejich politickou organizaci, agitaci a zapojování do komunistického hnutí. Otec Jan Šverma nedokončil studium práv na Univerzitě Karlově a v roce 1924 nastoupil do redakce Večerníku Rudého práva, kde se postupně zařadil mezi výrazné představitele komunistické žurnalistiky a stranické politiky. Jeho kariéra v komunistické straně strmě stoupala: v letech 1924–1926 zasedal v politbyru nejvyššího orgánu – Ústředního výboru KSČ (ÚV KSČ), v roce 1929 byl zvolen do nejužšího stranického vedení a ve druhé polovině třicátých let působil jako poslanec Národního shromáždění a šéfredaktor Rudého práva.

    Politická angažovanost rodičů ovlivňovala i jejich soukromý život: s péčí o Jurku pomáhaly především babičky a podle pozdějších svědectví právě toto prostředí přispělo k její rané samostatnosti. Přesto byl její vztah k rodičům popisován jako harmonický a výchova jako poměrně tolerantní. Rodiče ji vedli k socialistickému pohledu na svět, ale zároveň kladli důraz na vzdělání, četbu a schopnost vlastního úsudku.5

    Důležitou zkušeností pro malou Jiřinu Švábovou byl pobyt rodičů v Moskvě, kde v letech 1926–1928 absolvovali tzv. leninskou školu určenou pro výchovu Sovětskému svazu oddaných komunistických funkcionářů z celého světa. Jurka za nimi přijela až koncem léta 1927, ale byla s nimi jen několik týdnů, protože nebylo místo ve školce a když Jurka onemocněla, nebyl kdo by se o ní postaral. Poslali ji tedy zpět do Prahy. Zajímavé je, že se v Moskvě rodina sblížila se spisovatelkou a komunistickou političkou Jožkou Jabůrkovou (1896–1942)6. Ta malou Jiřinu také hlídala a zkušenosti s ní se staly inspirací pro její knihu pro děti „Evička v zemi divů“, která vyšla poprvé roku 1932 v Praze pod autorčiným pseudonymem Ida Ostravská (podruhé roku 1950)7. Jabůrková v ní prostřednictvím dětského pohledu na svět zachytila první setkání malé hrdinky se Sovětským svazem, který v knize idealizovaně stavěla do protikladu k „buržoaznímu“ Československu.8

    Když se rodiče v roce 1928 vrátili do Československa, žili společně další dva roky v Praze na Letné. Bydlela s nimi také Jožka Jabůrková a její partner Alexandr Bubeníček (1899–1938)9, komunistický funkcionář.10 Politická kariéra obou rodičů dále výrazně posílila po roce 1929, kdy se vedení komunistické strany chopilo radikální gottwaldovské křídlo a strana se bezvýhradně zorientovala na politiku Moskvy. Jan Šverma se stal členem Ústředního výboru KSČ, politbyra i sekretariátu a byl pověřen vedením odborového oddělení ÚV KSČ, zatímco Marie Švábová nadále působila v ženoddělu, podílela se na práci časopisu Rozsévačka a pracovala také v organizačním oddělení ÚV KSČ.11

    Jiřina Švábová v této době navštěvovala II. pětitřídní dívčí obecnou školu v Praze-Bubenči a od roku 1934 chodila na státní reálné československé gymnázium v Praze-Vršovicích. Její studium i spokojený život přerušily události po Mnichovu a odchod rodiny do emigrace.12

    Manželé Marie a Jan Švermovi s dcerou Jiřinou, 1931. Zdroj: ŠVERMOVÁ, Marie: Vzpomínky. Praha 2008.

    emigrace do Sovětského svazu:

    Emigrace rodiny Švermových do Sovětského svazu byla přímým důsledkem politického vývoje po přijetí Mnichovské dohody na podzim 1938. Exponovaní představitelé Komunistické strany Československa tehdy postupně odcházeli do Moskvy, aby unikli hrozícím represím. Mezi nimi byl i Jan Šverma, jenž Československo opustil v listopadu 1938. Manželka a dcera měly brzy přijet za ním:13 „To už bylo po Mnichově, bylo jasné, jaký osud naši republiku čeká. Moji rodiče byli známí antifašističtí činovníci, otec byl komunistický poslanec a šéfredaktor Rudého práva. Bylo jasné, že je v ohrožení, a proto bylo rozhodnuto, že emigruje do Sovětského svazu.“ 14

    Přestože Jiřina i její matka původně zvažovaly setrvání v Československu a zapojení do ilegální činnosti komunistické strany, nakonec odjely za Janem Švermou do Sovětského svazu. Přes Varšavu přijely do Moskvy na začátku roku 1939. Rodina byla ubytována v někdejším hotelu Lux na Gorkého třídě, přeměněném na rezidenční zařízení pro komunistické emigranty a funkcionáře z celého světa. Podle vzpomínek Jiřiny Kopoldové-Švermové zde Švermovi obývali dva pokoje a mezi obyvateli hotelu byli mimo jiné Bohumil Šmeral, Klement Gottwald, Václav Kopecký či Rudolf Slánský. Hotel měl přibližně tři sta bytů, byl přísně hlídán sovětskou bezpečností a jeho obyvatelé tvořili uzavřenou komunitu s velmi omezenými možnostmi styku s moskevskou společností. Jiřina po příjezdu nastoupila do školy, nejprve se však musela naučit rusky a vyrovnat se s odlišným sovětským školním prostředím. Rodiče se mezitím plně zapojili do stranické a exilové práce: Marie Švábová nastoupila do české redakce moskevského vysílání pro zahraničí a Jan Šverma byl na jaře 1939 vyslán do Paříže, kde měl řídit činnost zahraničního byra KSČ. Po porážce Francie se v červnu 1940 vrátil přes Itálii, Jugoslávii a Bulharsko zpět do Sovětského svazu.15 „Náš společný pobyt v Moskvě však tehdy netrval dlouho. Již na jaře 1939 byl otec poslán do Francie, aby zřídil v Paříži sekretariát KSČ pro západní země, vydával v české verzi časopis Světový rozhled, ale hlavně sjednocoval československé pokrokové síly v širokou národní frontu boje proti fašismu a za osvobození republiky. V tomto smyslu jednal v Paříži i s prezidentem Benešem.“ 16

    Po porážce Francie se Jan Šverma v červnu 1940 přes Itálii, Jugoslávii a Bulharsko vrátil zpět do Sovětského svazu. Jako člen moskevského vedení KSČ pracoval v Kominterně, tedy v mezinárodní organizaci komunistických stran řízené z Moskvy, a od roku 1941 působil také ve Všeslovanském výboru. Zároveň se podílel na přípravě českého vysílání moskevského rozhlasu. Situace rodiny se zásadně změnila po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem 22. června 1941. Rychlý postup německých vojsk přivedl na podzim téhož roku frontu k Moskvě a dne 17. října byla zahájena evakuace vládních úřadů, cizích zastupitelství a Kominterny.17

    „Jen neradi jsme se loučili se zatemněnou Moskvou, která se v těchto dnech začala usilovně připravovat k obraně. Hlavně můj táta byl nešťastný z toho, že má opouštět město, které měl tak rád. Pevně věřil, že právě u Moskvy dojde k rozhodujícímu obratu ve vývoji válečných událostí, a chtěl být – jako vždy – bezprostředně u toho. Já jsem k tomu všemu oplakávala naši Terinku – pejska, kterého jsme se jako nalezence v Moskvě ujali a při evakuaci jsme ho tam museli nechat. Skoro celý týden jsme byli ve vlaku a ujížděli na východ – ani jsme nevěděli kam. Cílem naší cesty byla Ufa – hlavní město Baškirské autonomní sovětské socialistické republiky, která se pro nás stala na dlouhé měsíce dočasným domovem.“ 18

    Zatímco Jan Šverma se musel záhy vrátit do Moskvy, aby pokračoval ve své práci v Kominterně, Jiřina zůstala s matkou v Ufě. Město bylo přeplněné evakuovanými obyvateli ze západních částí Sovětského svazu a potýkalo se s nedostatkem bytů i potravin. Jiřina s matkou bydlely v budově geologického ústavu a ona sama ve školním roce 1941/1942 dokončovala sovětskou desetiletku. V létě 1942 složila maturitu s výtečným prospěchem, což jí umožňovalo pokračovat ve vysokoškolském studiu bez přijímacích zkoušek. Chtěla studovat architekturu nebo chemii v Moskvě, ale návrat do hlavního města nebyl možný. Pracovala tedy jako laborantka v evakuovaném moskevském bakteriologickém ústavu v Ufě, který vyráběl vakcíny a séra, vypomáhala v místní nemocnici a účastnila se brigády na koňské farmě patřící k ústavu. 19

    V listopadu 1942 se Jiřina Švermová vrátila do Moskvy, kde se zapsala ke studiu architektury. Současně po nějaký čas pomáhala svému otci v rozhlase a jako hlasatelka četla válečné zprávy do Jugoslávie. „V Moskvě jsem se přihlásila na vysokou školu a začala studovat. Při tom jsem se snažila, abych tátovi, který zde prožil celý rok sám, a to v nejtěžších dobách obrany Moskvy, při nesmírném pracovním zatížení, věnovala trochu péče a starostlivosti. Po mém příjezdu se i zásobovací situace poněkud zlepšila – na kolchozním trhu se dala nakoupit občas i zelenina, mléko nebo tvaroh, dokonce i trochu masa mimo příděl. A tak jsem někdy připravila teplou večeři a hlavně v neděli nějaký dobrý oběd. Pak jsme spolu většinou chodili na procházky, které jsme oba měli tak rádi, vzpomínali jsme na domov i na maminku a dělali si plány, že se brzy už vrátíme do Prahy a budeme žít zase všichni tři pohromadě.“ 20 Na jaře 1943 se do Moskvy vrátila i její matka Marie a rodina se tak po delší době znovu sešla. Jenže Jiřina už začíná uvažovat o vstupu do československé vojenské jednotky v Sovětském svazu. 21

    v československé exilové armádě:

    Impulzem k zásadnímu rozhodnutí se staly události jara 1943, kdy se československá vojenská jednotka v Sovětském svazu poprvé zapojila do bojů na východní frontě u obce Sokolovo nedaleko Charkova. Do Moskvy se dostávaly zprávy o bojovém nasazení jednotky a jedna z nich Jiřinu zvlášť zaujala: informace, že u Sokolova slouží také ženy. Později k tomu uvedla, že v novinách viděla článek o československé jednotce a fotografii „usměvavého děvčete v ušance“.22 V Moskvě tehdy byli i samotní českoslovenští vojáci: „Mnozí z nich k nám přicházeli, když byli služebně v Moskvě nebo když se vraceli po vyléčeném zranění zpět k jednotce. Vyprávěli nám o prvním bojovém nasazení naší jednotky u Sokolova i o tom, jak statečně se v tomto prvním boji chovala naše děvčata. A právě tehdy jsem se rozhodla, že se přihlásím do jednotky i já. Byla jsem přesvědčena, že právě tam, na frontě, se bude rozhodovat o tom, kdy bude fašismus s konečnou platností poražen a kdy se budeme moci vrátit domů a uskutečňovat všechny naše plány, o kterých jsme si s tátou vyprávěli.“ 23

    Jiřina vnímala účast na frontě jako samozřejmou morální povinnost: „V té době mně bylo jasné, že pro mladého člověka a zejména v tom okolí, kde jsem žila mezi sovětskou mládeží, prostě bylo jedině možným takovým životním rozhodnutím jít na frontu a bojovat, protože to se rozhodovalo, jestli teda budeme žít jako čestní normální a svobodní lidé, nebo jestli to Hitler tady všechno prostě převálcuje a bude prostě konec našich životů. Takže jsem se přihlásila do československé vojenské jednotky…“24 Své rozhodnutí rodičům oznámila jako hotovou věc. Jak později vzpomínala její matka: „Nebylo nám s Honzou právě lehko – byla naše jediná. Ale co jsme měli dělat, když nám na naše rozpačité pohledy jednoduše prohlásila: ‚Jakou jste si mne vychovali, takovou mne máte.‘ A bylo rozhodnuto.“ 25

    Její nadšení však muselo chvíli počkat, protože na jaře 1943 byla československá jednotka stažena z bojů a reorganizovala se na brigádu. Proto do města Novochopjorsk (Voroněžská oblast, Rusko), kde se jednotka soustřeďovala, odcestovala až v srpnu 1943, a to s doprovodem plukovníka Heliodora Píky (1897–1949),26 tehdejšího náčelníka československé vojenské mise v SSSR. Po příjezdu byla zařazena ke štábní rotě na 3. spojovací oddělení jako písařka hlavně díky výborné znalosti ruštiny. Z toho velkou radost neměla, protože si svou účast ve válce představovala jinak než v administrativě. Dostala však možnost absolvovat základní vojenský výcvik a v rámci služby na spojovacím oddělení se postupně zaškolovala ve spojařském řemesle. V Novochopjorsku se rovněž zapojila do činnosti komunistické buňky tajně fungující v rámci jednotky. Když se 16. září 1943 konalo závěrečné cvičení a slavnostní přehlídka brigády, při níž také Jiřina Švermová složila slavnostní přísahu, byl mezi přítomnými významnými hosty i její otec Jan Šverma. 27

    Jiřina Kopoldová-Švermová za služby u 1. československé samostatné brigády, Novochopjorsk 1943. Zdroj: ŠVERMA, Jan, KOPOLDOVÁ, Jiřina: Dopisy dceři. Říčany 2004.

     intermezzo: ženy a armáda

    Rozhodnutí Jiřiny Švermové vstoupit do armády nebylo v kontextu tehdejší doby ojedinělé. Stala se jednou ze zhruba tisíce československých občanek, které během války z různých důvodů vstoupily do československé vojenské jednotky v SSSR. Jejich postavení však bylo z právního hlediska dlouho provizorní, protože meziválečný branný zákon Československé republiky službu žen neznal a počítal pouze s brannou povinností mužů. Zapojení žen bylo výsledkem kombinace praktických potřeb armády, praxe působení žen v Rudé armádě, počátečního nedostatku vojáků i silné osobní motivace samotných žen. První odvody žen proběhly již v únoru 1942 s tichým souhlasem velitele jednotky Ludvíka Svobody a z původně provizorního opatření se postupně stala běžná součást fungování jednotky. Právní ukotvení přinesl až dekret prezidenta republiky z 15. května 1944 o postavení žen v československých vojenských jednotkách, který jim umožnil vojenskou službu, ale pouze po dobu trvání válečného konfliktu. Vojákyně nacházely uplatnění v celé řadě funkcí – od administrativy přes zdravotnickou službu až po spojovací vojsko, kde po většinu své vojenské služby působila také Jiřina Švermová. 28

    válečné zápisky:

    Významným pramenem k poznání válečné zkušenosti Jiřiny Švermové jsou její osobní deníkové zápisky. Uvědomovala si, že se ocitá uprostřed mimořádných událostí, a proto se rozhodla od odjezdu na frontu 1. října 1943 zaznamenávat průběh své bojové cesty. Hned první zápis zachycuje atmosféru odjezdu stručně a bezprostředně: „Sbohem Novochopersku! Od samého rána honění, potom celý den čekání, až konečně večer jsme se naložili do těplušky 29– a jede se. Je nás 18 děvčat v jednom vagonu.“ 30

    Poznámky si vedla ve dvou malých kapesních kalendářích až do 17. května 1945, kdy se 1. československý armádní sbor v SSSR účastnil slavnostní přehlídky v Praze. Díky malým rozměrům měla sešitek stále po ruce a ve chvílích volna do něj zapisovala stručné poznámky a krátké věty. Zápisky mají převážně věcný a lakonický charakter, zároveň však nezůstávají jen u popisu událostí. Autorka do nich zaznamenávala také své pocity, nálady, zdravotní stav a bezprostřední reakce na prožívané situace. „Dnes zase hezký den – stromy se pestří nejkrásnějšími barvami podzimu, ale stále jsou boje. Bože, kdy už to člověk bude moci pozorovat a nebude muset myslet na tu protivnou vojnu!“ (9. října 1944) 31

    Vznikl tak průběžný záznam, který zachycuje nejen dění v jejím nejbližším okolí, ale i širší vojenský a politický kontext tak, jak se k československým vojákům a vojákyním dostával prostřednictvím denních rozkazů, armádních tiskovin a ústního předávání. Historička Alena Flimelová-Vitáková, která deníkové záznamy připravila k vydání roku 2015,32 proto upozorňuje, že Jiřina Švermová vytvářela komentáře k událostem prakticky „v přímém přenosu“, což z jejích zápisků činí mimořádně cenný pramen osobní povahy. „Střepiny tu lítají každou chviličku. Včera tu spadl právě vedle mě takový velký kus – člověk si uvědomuje, jaká náhoda to vlastně všechno je, jestli budeš žít nebo ne. Máme už také pár raněných.“ (7. září 1944)33

    Navzdory stručnosti dokázala Jiřina Kopoldová ve svém deníku přesvědčivě zachytit realitu frontového života. Z jejích poznámek vystupují náročné podmínky, v nichž museli příslušníci a příslušnice jednotky žít a pracovat: neustálé přesuny, zima, špína, obtížné hledání noclehu, nedostatek soukromí i základní starost o jídlo, hygienu a odpočinek. „Dnes jsem měla takovou náladu, že jsem musela vyjít, aby nikdo neviděl, že jsem brečela. Zůstala jsem sama bez bytu, a bylo mi tak těžko, že jsem nevěděla opravdu, co budu dělat.“ (10. února 1944) 34 „Jedeme – a stojíme. A zase to začíná – ešalon za ešalonem. Bohužel, s námi ve vagonu některé protivné baby, a ještě k tomu plno mužských, že se ani umýt nemůžeme.“ (27. března 1944) 35

    Právě proto můžeme její zápisky chápat také jako cenný příspěvek k poznání dějin každodennosti československých vojáků a vojákyň na východní frontě. Zvláštní hodnotu má deník i jako osobní svědectví mladé ženy a vojákyně. Ačkoli Jiřina vyrůstala v prostředí komunistického hnutí a s komunismem bezpochyby sympatizovala, ve svých válečných zápiscích své politické přesvědčení téměř netematizovala. Deník není zatížen ideologickými proklamacemi ani patetickými vlasteneckými frázemi; z kontextu je však zřejmá její silná vazba k vlasti, kterou musela jako studentka kvinty gymnázia s rodiči opustit. „Nádhera – naše brigáda je už na sovětsko-polských hranicích. Já jsem úplně nešťastná – my se tady budeme flákat ve vlaku – a naši už jsou hnedle doma.“ (12. dubna 1944)36

    Podle Aleny Flimelové-Vitákové lze válečné zápisky Jiřiny Švermové svým významem srovnat s memoáry „bojujících veteránů“. Přestože hlavní tíha frontových bojů spočívala na mužích, právě druhá světová válka přinesla výrazné zapojení žen, zejména v podpůrných složkách armády. Jiřina Švermová patřila k těm, které do služby vstoupily z vlastního rozhodnutí a svou každodenní prací přispívaly k chodu vojenského organismu. Její deník tak představuje nejen osobní svědectví mladé vojákyně, ale také doklad o méně viditelné, avšak pro armádu životně důležité práci žen v československém vojsku na východní frontě. 37

    spojařkou na východní frontě:

    Další cesta vojákyně Švermové vedla k 5. spojovacímu oddělení velitelství 1. československé samostatné brigády v SSSR, kde se už zapojila přímo do bojů na frontě – bojů o Kyjev, zahájených 4. listopadu, se účastnila v rámci štábu brigády, který postupoval v týlu za bojujícími jednotkami. Krátce po obsazení Kyjeva požádala o přeřazení ke spojovací rotě a v listopadu 1943 se stala členkou tzv. radioroje přiděleného ke štábu brigády, jenž obsluhoval brigádní velitelskou radiostanici. Jako radistka se následně zúčastnila všech bojů brigády při osvobozování Ukrajiny. 38

    Na svou službu později vzpomínala: „Tam začala jaksi taková normální služba radistů, jako spojařky, kde jsme byly obsluha u jednoho rádia. Střídaly jsme se, byly jsme tři a buďto jsme měly službu po dvanácti hodinách nebo podle potřeby, jak se situace vyvíjela. Naše stanice byla přidělena k štábu první brigády, takže jsme prostě zajišťovaly spojení s našimi jednotkami, s prapory i s ostatními podřízenými jednotkami.“ 39 Základní komunikace byla v běžném provozu zajišťována především telefonními linkami, při přesunech a v bojově proměnlivých situacích však nabývalo zásadního významu radiové spojení. Práce radistky proto byla mimořádně odpovědná: spojení s podřízenými útvary muselo být udrženo i za rychle se měnících frontových podmínek. Díky své odbornosti byla Jiřina Švermová počátkem prosince 1943 povýšena na svobodníka.40

    Na frontě se setkávala nejen s nároky spojovací práce, ale také s bezprostředními ztrátami lidí, které osobně znala. Dne 15. listopadu 1943 si do deníku zapsala zprávu o smrti Štefana Tučka, s nímž v srpnu téhož roku cestovala k jednotce do Novochoperska: „Ale jedna hrozně smutná zpráva – Štefan Tuček padl. Strašně mě to mrzí – protivná, zlá, strašná válka! Takový skvělý kluk, bývalý slovenský partyzán. Našli ho v tanku, rozbité nohy, ohořelou pravou tvář a v ruce držel revolver.“41

    V dalších bojích na Ukrajině v prosinci 1943 a lednu 1944 pracovala jako radistka při štábu brigády. Jak píše v záznamu ze 30. prosince 1943: „Večer jsme v Krasnolesích. A začalo to. Honem navázat spojení (bylo jen rádio, telefon nebyl), tož vše na nás. […] Celý den u radia. Kdyby se pak aspoň dalo spát, ale plná světnice lidí, přicházejí, odcházejí, křičí do radia – inu prostě štáb za boje.“ 42 Obzvlášť náročná byla služba během bojů u Ostrožan v polovině ledna 1944, kde spojaři a spojařky zajišťovali spojení za nepřátelského ostřelování a prakticky přímo v bojových podmínkách. Vedle bezprostředního nebezpečí čelila spojovací rota také značné fyzické a psychické zátěži, protože radisté a radistky museli po dlouhé hodiny i celé dny pozorně sledovat jednotlivé relace.43

    Za svůj výkon v těchto bojích byla Jiřina Švermová oceněna dalším povýšením: v únoru 1944 získala hodnost desátníka. „Dostala jsem ještě jednu frčku – páni, to už jsem desátník, dělám ‚vojenskou kariéru‘. Ale raději aby to šlo rychleji ke konci.“ (16. února 1944)44 V květnu 1944 převzala z rukou velitele brigády plukovníka Ludvíka Svobody Československou medaili „Za chrabrost před nepřítelem“ a od poloviny května 1944 procházela dalším specializovaným spojařským výcvikem, zaměřeným mimo jiné na stavbu radiových antén. V červnu 1944 byla odvelena do poddůstojnického kurzu, což sama přijímala spíše jako služební povinnost než jako osobní přání. „Jsem přidělena do kursu zástupců spojovacích důstojníků. Jsou tam někteří kluci ze spojroty i staré fronťačky z jiných útvarů. I když nejsem zařazením do kursu nadšena, rozkaz je rozkaz.“ (20. června 1944)45 Krátce potom byla přidělena k protitankovému dělostřeleckému pluku 2, kde od 5. července převzala funkci zástupce spojovacího důstojníka. Současně působila jako instruktorka při zaškolování nových radistek původem z Volyně.46

    v bojích o Dukelský průsmyk:

    Na konci léta 1944 se 1. československý armádní sbor v SSSR, který tehdy vykazoval početní stav přes 16 000 mužů a žen, připravoval na další bojové nasazení. Po vypuknutí Slovenského národního povstání na konci srpna 1944 byl urychleně přemístěn ke Karpatům s cílem probít se přes průsmyky na pomoc povstalcům. Karpatsko-dukelská operace, zahájená 8. září 1944 a vedená společně sovětskými a československými jednotkami, narazila na tvrdý odpor německých a maďarských sil v náročném horském terénu. Původní záměr rychle proniknout na Slovensko a spojit se s povstaleckými silami se splnit nepodařilo. Československé jednotky sice 6. října 1944 překročily Dukelský průsmyk a vstoupily na území Slovenska, pomoc Slovenskému národnímu povstání však už poskytnout nedokázaly.47

    Tady se Jiřina Švermová dostávala do bezprostředního ohrožení života. Hned 9. září 1944 zažila u vesnice Machnówka na území dnešního Polska jako příslušnice protitankového dělostřeleckého pluku prudký minometný přepad německé armády. Přestože jen shodou okolností sama unikla zranění, pomáhala v nastalém zmatku ostatním raněným. Přepad měl pro jednotku těžké následky: z přibližně 340 příslušníků a příslušnic bylo sedm zabito a kolem dvaceti raněno.48

    K situaci po minometném přepadu se později vrátila také její spolubojovnice a přítelkyně Věra Tichá, původním jménem Hechtová (1922–2012)49. Podle její vzpomínky „zůstala Jiřina Švermová s raněnými 2. dělostřeleckého pluku sama. Ze zdravotní hlídky tu zůstal sice ještě statečný doktor Sonnenschein a také mladá volyňská děvčata pomáhala, jak jen mohla, ale husté minometné nálety na Machnówku nepřestávaly a raněných přibývalo. V této situaci dokázala Jiřina svým příkladem překonat zmatek a paniku, jíž mnozí propadli. S nasazením vlastního života odnášela raněné, převazovala je a odváděla nebo odnášela k autům. Málomluvná Jiřina, tolik podobná svému otci Janu Švermovi, prokázala v tomto boji obdivuhodnou statečnost.“ 50

    V zápisníku Jiřiny Švermové čteme:

    „Machnuwka! Dnešní den jsme měly s Máničkou 51 veliké štěstí. Už za světla nás hnali všechny – dělostřelectvo, pěchotu 1. a částečně i 3. brigádu okolo jedné vesnice. Němci na nás dobře viděli, a začali sázet miny. Jedna spadla do baráku, kde jsme právě s Máničkou vařily brambory. Vyběhly jsme ven, a sotva jsme se přikrčily ke stěně stodoly, přišla druhá a třetí. Plno raněných. Převazovaly jsme, pokud nám stačily binty (rusky obvazy, pozn. autora).“ (9. září 1944) 52

    Podobné dramatické okamžiky zažívala i v následujících týdnech. Opakované minometné přepady a trvalé ohrožení života se promítaly do jejích deníkových zápisů stále zřetelněji: vedle věcných záznamů se v nich objevovala únava, psychické vypětí stejně jako vědomí, že dlouhodobý stres začíná působit i na její vlastní odolnost.

    „Zase jsme měly s Máničkou z pekla štěstí. Seděly jsme v zemljance u pana štábního, chtěly jsme už vyjít – no a najednou šupa – a mina spadla rovnou u zemljanky. Všech 5 lidí, co tam stálo, skoro celý štáb, bylo těžce zraněno. Zase plné ruce krve, obvazy a rozrušené nervy. Zajímavé – tehdy v Machnovce jsem se nějak vůbec nebála, ale za poslední dobu se mi nervy přece jenom pocuchaly.“ (19. října 1944) 53

    Právě pasáže vztahující se ke karpatsko-dukelské operaci patří v jejím deníku k nejpůsobivějším. Zachycují nejen vysoké ztráty a neustálé ohrožení života, ale také postupné vyčerpání vojáků a vojákyň v důsledku vleklých bojů v obtížném karpatském terénu. 54

    „Dnes noční, ale sešla se tu na ústředně zvláštní společnost – seděl tady s námi zajatý Němec. Vypadal hrozně – raněný do obou rukou, špinavý, pohublý, už starší člověk. Dali jsme mu čaj a vyptávali se ho na různé věci, ale pak jsme na něho zapomněli, a bavili se jako vždycky – povídali si a zpívali. Muselo mu být asi zle, on unavený a raněný – a my veselí, smějeme se a zpíváme. Je to ošklivé. A je strašné si pomyslet, na jaký stupeň vlastně klesl člověk v této válce. A tak si teprve vlastně uvědomuji všechno zlo, které s námi napáchala.“

    (18. listopadu 1944) 55

    V chaotických podmínkách karpatsko-dukelské operace se navíc do zázemí dostávaly neúplné i mylné zprávy o ztrátách jednotlivých útvarů. Podobná poplašná zpráva se týkala také Jiřiny Švermové. Jak později vzpomínala její matka, čekala v té době v Moskvě na každou zprávu od dcery s velkým napětím, zvláště proto, že se k ní dostávaly i nepodložené informace, podle kterých měla být její Jurka mezi padlými v prvních bojích na Dukle. Neváhala napsat telegram přímo Ludvíkovi Svobodovi, který tuto zvěst vyvrátil, stejně jako dopis od samotné Jiřiny z 11. října 1944: „Ta poplašná zpráva, že jsem zabitá, ta tady kolovala několik dní. Vznikla asi tím, že jedno děvče od nás z pluku – a také radistka, vysoká štíhlá – byla těžce raněná a zemřela. Nu, asi si všichni mysleli, že jsem to já.“ 56

    Ještě v září 1944 byla Jiřina Švermová povýšena do hodnosti četaře a vzápětí podporučíka. Její činnost byla oceněna také vyznamenáním – za boje o město Dukla a o dukelský průsmyk jí byl 4. listopadu 1944 udělen Československý válečný kříž 1939. K 28. říjnu 1944 byla převelena od 1. československé samostatné brigády ke štábu sboru 1. čs. spojovacího praporu, který tehdy působil ve vesnici Barwinek. Přibližně dva měsíce zde vykonávala funkci velitelky čety na spojovacím velitelství sboru. 57Na podmínky služby později vzpomínala: „Zde se podstatně rozšířila síť radiostanic, rozsah jejich působení a vzrostla kvalita jejich obsluhy. Sloužili zde kvalifikovaní radiotelegrafisté z řad slovenské armády, kteří přeběhli na stranu Rudé armády a byli pak uvolněni ze zajateckých táborů pro službu v naší vojenské jednotce. Žena v uniformě čs. vojáka a dokonce důstojníka byla pro ně do té doby nevídaný zjev, a tak jsme si museli vzájemně – jak my děvčata, tak i oni – na sebe postupně přivykat.“ 58

    Atmosféru této etapy dobře vystihuje dopis, který Jiřina Kopoldová napsala matce 1. prosince 1944 během noční služby: Mám dnes noční službu, už je půl čtvrté k ránu, pomalu to tady všechno ztichá, a já mohu v klidu psát dopis. Nevím, kdy jsi dostala můj poslední dopis, ale za tu dobu se situace změnila, a my jsme přece jen dostali kousek dopředu. Teď jsme v slovenské vesničce pod horami, kupodivu zachovalé ve srovnání s druhými, ačkoliv zde je několik spálených chalup a polorozbitých domků. Ale hned, když jsme sem přišli, tak na nás tísnivě dolehla nezvyklá tišina. Vesnice je opravdu jako vymřelá. Němci odehnali všechny obyvatele s sebou – prý to tady dělají ve všech vesnicích.“ V témže dopise zachytila i drobný okamžik relativního zázemí po dlouhých týdnech frontového pohybu:

    „Zatím tedy hospodaříme v chalupě sami. Ani nepamatuji, kdy jsme byli naposled pod opravdovou střechou. Bydlí nás tu šest děvčat v jednom domku. Když si zatopíme, tak je tu docela útulně. A našly jsme tam obrovské necky, takže se koupeme jedna za druhou.“ Právě kontrast mezi opuštěnou vesnicí, krátkou úlevou každodenního zázemí a nejistotou dalšího postupu vystupuje i v jejím závěrečném zamyšlení: „Víš mamičko, nikdy jsem si nemyslela, že se tak těžce budeme muset probíjet do naší země. A nepředstavovala jsem si, že naše vesničky, do kterých vkročíme budou vypálené, rozbité a mrtvé.“ 59

    ve funkci osvětářky na cestě domů:

    V lednu 1945 byla Jiřina Švermová uvolněna ze sborového spojovacího praporu a převelena na oddělení výchovy a osvěty 1. československé samostatné brigády, kde byl nedostatek pracovníků schopných vést českou i ruskou administrativu. Zastávala funkci vedoucí kanceláře oddělení osvěty, zpracovávala zprávy ze světových bojišť pro brigádní bulletiny, shromažďovala informace o bojové činnosti jednotlivých útvarů a podílela se také na zakládání národních výborů na osvobozeném československém území. V této době se blíže seznámila s osvětovým důstojníkem Bedřichem Kopoldem (1921–2007), který měl na starosti vydávání novin „Naše vojsko v SSSR“. Kopold pocházel z židovské rodiny z Moravské Ostravy, byl v říjnu 1939 deportován do neobydlené oblasti jihovýchodního Polska v rámci tzv. Akce Nisko, odtud uprchl do Sovětského svazu a později vstoupil do československé vojenské jednotky v SSSR. Vzali se v roce 1947. 60

    Náročnost tehdejší práce Jiřiny Švermové se odrazila i v jejích deníkových zápisech, které jsou v této fázi války již jen sporadické. Nejhlubší osobní zásah pro ni v tomto období představovala opožděná zpráva o smrti otce Jana Švermy. Po válce uvedla: „Když jsme společně s vojáky Rudé armády přešli Karpaty a probíjeli se Slovenskem, byla jsem přesvědčena, že se s otcem co nevidět setkám a že si všechno už povíme ústně. Věděla jsem, že byl poslán do Banské Bystrice na pomoc slovenskému povstání, a tak jsem počítala každý kilometr, který jsme postoupili na západ a který mne přibližoval k tátovi.“ 61 Jan Šverma, který se jako člen Válečné rady při Hlavním štábu partyzánského hnutí v Československu účastnil Slovenského národního povstání, však zemřel již 10. listopadu 1944 při ústupu povstaleckých sil do hor. 62 Když se tu zprávu 21. února 1945 dozvěděla, zapsala si: „Dnes mi řekli pravdu. Tajili to přede mnou, nevím, proč. Přece se to člověk musí dozvědět. Táta už není. Můj skvělý, ohromný táta zahynul. Když si to pro sebe opakuji, tak tomu stále ještě nevěřím. Nemohu se smířit s tou myšlenkou. 10. listopadu, při těžkém přechodu přes hory… Raději nemyslet. Vidím ho před sebou unaveného, zničeného – nedošel. Jaký to mohl být dnes den, den shledání; místo toho tahle strašná zpráva.“ 63

    Na začátku dubna 1945 na Slovensko přijela československá delegace vedená prezidentem Edvardem Benešem a Jiřina se tak konečně mohla setkat se svou matkou. Vrátila se ale zpět k jednotce, která se mezitím přesunula do Vrútek. Konec války ji zastihl ve Fryštáku na Zlínsku, odkud se 14. května 1945 dostala do Prahy. 64 Ke slavnostní přehlídce československé armády 17. května se vztahuje i poslední zápis jejího válečného deníku: „Dnes už vůbec necítím nohy. Od rána chodíme nebo stojíme – byla přehlídka – snad už poslední v mém životě. Šli jsme přes Václavák na Staroměstské náměstí, kde stál pan prezident. Volání, mávání. Nakonec jsme po dlouhé a namáhavé cestě v Praze. Je mi jako ve snu!“ 65

    Za své působení v československé zahraniční armádě byla Jiřina Švermová vyznamenána Československým válečným křížem 1939, Čs. vojenskou medailí „Za chrabrost před nepřítelem“, sovětskou medailí „Za vítězství nad Německem ve Velké vlastenecké válce 1941–1945“, sovětskou medailí „Za bojové zásluhy“, Stříbrnou medailí Čs. vojenského řádu „Za svobodu“, Čs. vojenskou pamětní medailí se štítkem SSSR, Dukelskou pamětní medailí, medailí „Za osvobození Prahy“, československým „Řádem rudé hvězdy“ a dalšími československými, sovětskými a ukrajinskými řády a medailemi. 66

    po válce:

    Na období po skončení druhé světové války Jiřina Kopoldová-Švermová později vzpomínala především jako na dobu návratu, shledávání a bolestného vyrovnávání se se ztrátami, které válka přinesla její rodině: „S maminkou jsem se setkala v prvních poválečných dnech v Praze. Jak se pak vyvíjel život naší malé rodinky po otcově smrti ještě zmenšené? První kroky nás tehdy vedly k matčiným a otcovým příbuzným. Naše rodiny za nacistické okupace těžce strádaly. Deset jejich členů bylo odvezeno do fašistických koncentráků a káznic. Dva z nich tam zahynuli. Mnozí z nich byli vězněni jako rukojmí za mou matku nebo otce. Když se pak po prožitých útrapách postupně navraceli domů, s bolestí se dovídali zprávu, že Jan Šverma už nežije.“ 67 V listopadu 1945 se konal Švermův státní a vojenský pohřeb. Pohřební cesta začala 10. listopadu 1945 na Slovensku v Podbrezové, pokračovala přes Banskou Bystrici, Bratislavu, Brno a Prahu, kde byla rakev s ostatky vystavena v Panteonu Národního muzea. Následujícího dne byl Jan Šverma pohřben ve svém rodném Mnichově Hradišti. 68 Krátce po válce se jeho památka stávala součástí oficiálního komunistického připomínání protifašistického odboje a po Únoru 1948 se dál rozvíjela v podobě státem podporovaného kultu hrdiny. Jeho jméno nesly obce, ulice, podniky, školy i veřejná prostranství a vznikaly také pomníky a další formy veřejné komemorace. Formálně byl Jan Šverma zařazen mezi nejvýše oceňované osobnosti komunistického panteonu udělením čestného titulu Hrdina ČSSR in memoriam v srpnu 1969. 69

    Po skončení války zůstala Jiřina Švermová ještě několik měsíců v armádě. Spolupracovala na budování vojenského vysílání Československého rozhlasu a v armádním deníku „Za svobodné Československo“ vedla rubriku určenou ženám. Na podzim 1945 začala studovat chemii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy a na jaře 1946 definitivně odešla z armády. Studium úspěšně dokončila v roce 1950 titulem doktorky přírodních věd a nastoupila do Státního zdravotního ústavu v Praze, kde se věnovala mikrobiologii. Brzy po svatbě s Bedřichem Kopoldem v roce 1947 se jim narodil syn Jan a o čtyři roky později dcera Bedřiška Marie. 70

    Bedřich Kopold zůstal po osvobození v armádě a rychle postupoval ve vojenské i politické hierarchii. Nejprve byl ustanoven zástupcem náčelníka oblastní správy osvěty v Brně a kooptován do tamního krajského výboru KSČ. Roku 1947 přešel k Hlavní správě výchovy a osvěty Ministerstva národní obrany v Praze, kde postupně prošel funkcemi od referenta až po zástupce náčelníka Hlavní politické správy. Současně působil v branných komisích KSČ při Československém svazu mládeže a do roku 1950 jako tajemník Armádního vedení stranické práce. 71

    Marie Švermová, matka Jiřiny Kopoldové, se po roce 1945 zařadila mezi přední představitelky poválečné KSČ: byla členkou předsednictva ÚV KSČ a poslankyní Národního shromáždění. Na přelomu čtyřicátých a padesátých let se podílela na politickém provozu, který provázel nástup a upevňování komunistické moci, včetně kampaní na podporu vykonstruovaných politických procesů. Jenže i jako vdova po hrdinovi protifašistického odboje se stala obětí téhož represivního mechanismu. V lednu 1951 byla zatčena v souvislosti s případem brněnského krajského tajemníka KSČ Otty Šlinga a označena za jednu z hlavních postav domnělého spiknutí ve straně. Teprve později se pozornost vyšetřovatelů a sovětských poradců přesunula na Rudolfa Slánského, jenž byl po zatčení v listopadu 1951 označen za údajného vůdce „protistátního spikleneckého centra“. 72 V procesu se Slánským byl roku 1952 odsouzen a popraven také Karel Šváb (1904–1952), mladší bratr Marie Švermové a do roku 1951 náměstek ministra národní bezpečnosti. Samotná Marie Švermová byla 28. ledna 1954 v tzv. procesu s krajskými tajemníky odsouzena za velezradu k doživotnímu trestu odnětí svobody. Roku 1955 jí byl trest snížen na deset let, počátkem října 1956 byla podmínečně propuštěna a roku 1963 rehabilitována. 73

    Ve stejném období byl zatčen také Bedřich Kopold, který byl v lednu 1951 obžalován z velezrady, mimo jiné pro údajné „sabotování ideologické činnosti v armádě“ a spolupráci se „spikleneckým centrem“ Rudolfa Slánského. 1. dubna 1954 byl odsouzen k osmnácti letům vězení. Trest si odpykával v uranových táborech na Jáchymovsku a Příbramsku a ve věznicích v Praze-Pankráci a Leopoldově. 74

    „Počátkem padesátých let se však všechno pro nás změnilo. Byla zatčena moje matka a můj manžel, voják Svobodovy armády. I já jsem byla internována – s malým synkem Honzíkem a starou hospodyní. Druhé vnouče Jana Švermy se v těchto pro mne strašných chvílích narodilo pod dohledem příslušnice StB. Bylo to období otřesných veřejných kampaní proti lidem mně nejbližším, o kterých jsem věděla, že jsou nevinní. Nemohla jsem pochopit, co se vlastně děje. S bolestí jsem si připomínala tátovy a maminčiny spolupracovníky, jichž si oba vážili a pokládali je za své přátele. Ti všichni se odvrátili. Nedokázali se vzepřít a zabránit tak strašlivým vykonstruovaným obviněním. Podlehli ovzduší strachu, který sami pomáhali vyvolávat. Nebylo snadné se probíjet životem jako dcera a manželka odsouzených na dlouhá léta vězení.“ 75

    Po zatčení matky a manžela byla Jiřina Kopoldová v letech 1951–1952 spolu se svými dvěma dětmi z politických důvodů internována mimo Prahu – v chatce v rekreační oblasti Hvozdy. Po propuštění se nemohla vrátit ke své původní odborné práci a roku 1953 nastoupila jako chemička do závodní laboratoře pražského textilního podniku Tiba. Právě zde ji oslovila Státní bezpečnost s požadavkem na spolupráci, k níž roku 1954 pod silným tlakem svolila s tím, že bude podávat informace o provozu v textilce. Spolupráce však byla krátká a podle dostupných údajů ji StB ukončila jako nepřínosnou. 76

    Matka Jiřiny Kopoldové dostala v roce 1955 snížení doživotního trestu na deset let, počátkem října 1956 byla podmínečně propuštěna. Manželovi Bedřichu Kopoldovi byl 29. dubna 1956 rozhodnutím generálního prokurátora přerušen výkon trestu a počátkem června téhož roku byly na základě revize procesu původní rozsudek i obžaloba zrušeny. Až nyní, po propuštění matky a manžela z vězení se Jiřina Kopoldová mohla vrátit ke kvalifikované vědecké práci: nastoupila do radiobiologického oddělení Biologického ústavu ČSAV v Praze a později působila v izotopové laboratoři, kde pracovala až do odchodu do důchodu. Během své vědecké kariéry získala titul CSc. ve specializaci organická chemie a byla držitelkou řady patentů a publikovala desítky odborných studií zaměřených na využití radioizotopů v biologickém a biochemickém výzkumu.

    Rodina včetně matky žila v následujících letech společně v Praze-Dejvicích. Bedřich Kopold po propuštění a návratu z vězení získal místo archiváře v Ústavu výpočetní techniky při ČVUT. On i Marie Švermová byli za své uvěznění rehabilitováni v roce 1963. 

    A ačkoli manželé Kopoldovi nadále zastávali levicové postoje a byli aktivní v KSČ, byli v roce 1970 v rámci normalizačních prověrek za podporu reformního procesu Pražského jara ze strany vyloučeni. Ve druhé polovině sedmdesátých let se rodina dostala pod zvýšený dohled Státní bezpečnosti, zejména v souvislosti s podpisem Charty 77 Marií Švermovou. Jiřina Kopoldová i její matka zároveň těžce nesly skutečnost, že se nesměly účastnit oficiálních připomínek Jana Švermy, kterého režim paradoxně nadále oslavoval jako jednoho ze svých významných hrdinů protifašistického odboje. 77

    Po roce 1989 se Jiřina Kopoldová spolu s manželem Bedřichem Kopoldem aktivně věnovala dokumentaci československého odboje v Sovětském svazu, zejména účasti žen v zahraničních vojenských jednotkách. Byla mimo jiné spoluautorkou putovní výstavy o československých ženách bojujících za druhé světové války v zahraničí. Podílela se také na publikaci „Medailonky statečných: Sokolovo – Kyjev 1943–1998“, souboru medailonů příslušníků 1. československého armádního sboru v SSSR, vydaném roku 1998. 78 V roce 2004 uspořádala a průvodním slovem opatřila soubor otcovy korespondence „Dopisy dceři“ 79 a téhož roku vydala spolu s Bedřichem Kopoldem publikaci „Smrt číhala na Chabenci: Jan Šverma ve Slovenském národním povstání“. 80 K vydání připravila také knižní vzpomínky své matky Marie Švermové, které vyšly roku 2008 pod názvem „Vzpomínky“. 81 Byla aktivní pracovnicí Čs. obce legionářské, Českého svazu bojovníků za svobodu, Historické skupiny 1. čs. armádního sboru a Společnosti generála Ludvíka Svobody. Až do posledních let zůstávala veřejně činná, účastnila se řady akcí a setkání. Jiřina Kopoldová-Švermová zemřela dne 14. února 2009 ve věku nedožitých 86 let. 82


    Jiřina Kopoldová-Švermová, Praha 2007. Zdroj: VITÁKOVÁ, Alena: Ženy v řadách 1. čs. samostatného polního praporu: vznik jednotky v Buzuluku a první bojové nasazení u Sokolova. Brno 2007.

    závěr:

    Na osobnost Jiřiny Kopoldové-Švermové můžeme nahlížet z více perspektiv: jako na dceru předních komunistických činitelů, jako na mladou odvážnou ženu, která se v mezních podmínkách rozhodla vstoupit do armády, zúčastnit se bojů přímo na frontě i jako na oběť zvůle totalitního režimu. Svou zkušenost z války se jí podařilo zachytit bezprostředně, bez patosu, úsporně. Ve svých deníkových zápiscích popisuje válku nejen jako sled bojových událostí, ale také jako každodennost dlouhých přesunů, nejistoty, únavy, strachu, drobných okamžiků úlevy i postupného návratu do zničené vlasti. Právě tento osobní hlas však po válce dlouho zůstával spíše v pozadí, překrytý oficiální pamětí komunistického odboje, kultem jejího otce Jana Švermy i zkušeností politických procesů, které zasáhly ji, její matku i manžela. Vydání jejích deníkových zápisků po mnoha desetiletích zároveň připomíná, že „ženské hlasy války“ nebyly často umlčeny úplně, ale často zůstávaly dlouho nevyslyšené, odsunuté stranou nebo čtené jen skrze příběhy mužů, institucí a politických mýtů.

    Více o materiálech Ozvěny ženských hlasů války
    S podporou:
    Internetové zdroje:
    Literatura:
    • BORSKÝ, Karel, KOPOLD, Bedřich, KOPOLDOVÁ, Jiřina, KVAPILOVÁ, Marie, KVAPIL, Oldřich, PETRAS, Sergej, ŠMOLDAS, Miroslav: Medailonky statečných: Sokolovo – Kyjev 1943–1998. České Budějovice 1998.
    • BROŽ, Miroslav, KOPECKÝ, Milan: Československé vojenské jednotky na východě: svědectví dokumentů, fotografií a věcných exponátů o vzniku a bojové činnosti 1. čs. armádního sboru v SSSR. Praha 2019.
    • FLIMELOVÁ, Alena, ŠTÉR, Roman: Ve stínu mužů: ženy v československých vojenských jednotkách na východní frontě v letech 1942–1945. Praha 2021.
    • FORST, Vladimír a kol.: Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 2/I. H–J. Praha 1993.
    • JABŮRKOVÁ, Jožka: Evička v zemi divů. Praha 1932.
    • KOPOLDOVÁ, Jiřina, KOPOLD, Bedřich: Smrt číhala na Chabenci: Jan Šverma ve Slovenském národním povstání. Říčany u Prahy 2004.
    • MORAVEC, Zdeněk: Případ Otty Šlinga. Brno 2006.
    • PERNES, Jiří: Komunistky s fanatismem v srdci. Praha 2006.
    • PLACHÝ, Jiří: Bubeníček Alexandr. In: ANEV, Petr, BÍLÝ, Matěj (eds.): Biografický slovník vedoucích funkcionářů KSČ (1921–1989), A–K. Praha 2018.
    • RICHTER, Karel: Apokalypsa v Karpatech: čs. východní odboj bez cenzury a legend. Brno 2017.
    • RICHTER, Karel, BENČÍK, Antonín: Kdo byl generál Píka: portrét čs. vojáka a diplomata. Brno 1997.
    • SOMMER, Vítězslav: Šverma Jan. In: ANEV, Petr, BÍLÝ, Matěj (eds.): Biografický slovník vedoucích funkcionářů KSČ (1921–1989), L–Z. Praha 2018.
    • ŠVERMA, Jan, KOPOLDOVÁ, Jiřina: Dopisy dceři. Říčany 2004.
    • ŠVERMOVÁ, Marie: Vzpomínky. Praha 2008.
    • ŠVERMOVÁ-KOPOLDOVÁ, Jiřina: Deníček spojařky. Praha 2015.
    • TICHÁ, Věra: Po boku mužů. Praha 1966.
    • TOMEŠ, Josef: Český biografický slovník XX. století, sv. 3. Praha 1999.
    • VITÁKOVÁ, Alena: Ženy v řadách 1. čs. samostatného polního praporu: vznik jednotky v Buzuluku a první bojové nasazení u Sokolova. Brno 2007.
    • VITÁKOVÁ, Alena: Ženy v řadách čs. vojenské jednotky v SSSR v letech 1942–1945. Některé aspekty jejich přítomnosti v armádě. Brno 2015.
    • Vojenské osobnosti československého odboje 1939–1945. Praha 2005.
    Poznámky – zdroje citací:
    1.  V textu používáme příjmení v časovém sledu tak, jak je aktérka příběhu nejspíše sama používala – do sňatku svých rodičů v roce 1931 Švábová, do sňatku s Bedřichem Kopoldem v roce 1947 Švermová a později buď pouze Kopoldová nebo Kopoldová-Švermová. Změny příjmení během života vnímáme jako signifikantní součást identity žen. ↩︎
    2. Více o Janu Švermovi např. SOMMER, Vítězslav: Šverma Jan. In: ANEV, Petr, BÍLÝ, Matěj (eds.): Biografický slovník vedoucích funkcionářů KSČ (1921–1989) L–Z. Praha 2018, s. 435–439. ↩︎
    3. Více o Marii Švermové např. PERNES, Jiří: Komunistky s fanatismem v srdci. Praha 2006, s. 74–104; ŠVERMOVÁ, Marie: Vzpomínky. Praha 2008. ↩︎
    4.  ŠVERMOVÁ, Marie: Vzpomínky. Praha 2008, s. 56. ↩︎
    5. VITÁKOVÁ, Alena: Úvodem – Memoáry Jiřiny Švermové-Kopoldové jako pramen osobní povahy. In: ŠVERMOVÁ-KOPOLDOVÁ, Jiřina: Deníček spojařky. Praha 2015, s. 15–16, 19. ↩︎
    6. Více o Jožce Jabůrkové např. FORST, Vladimír a kol.: Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 2/I. H–J. Praha 1993, s. 431–432. ↩︎
    7.  OSTRAVSKÁ, Ida: Evička v zemi divů. Praha 1932. ↩︎
    8.  ŠVERMOVÁ, Marie: Vzpomínky. Praha 2008, s. 69–83; VITÁKOVÁ, Alena: Úvodem – Memoáry Jiřiny Švermové-Kopoldové jako pramen osobní povahy. In: ŠVERMOVÁ-KOPOLDOVÁ, Jiřina: Deníček spojařky. Praha 2015, s. 17–18. ↩︎
    9.  Více o Alexandrovi Bubeníčkovi např. PLACHÝ, Jiří: Bubeníček Alexandr. In: ANEV, Petr, BÍLÝ, Matěj (eds.): Biografický slovník vedoucích funkcionářů KSČ (1921–1989). Sv. 1, A–K. Praha 2018, s. 205–207. ↩︎
    10. ŠVERMOVÁ, Marie: Vzpomínky. Praha 2008, s. 90–93. ↩︎
    11. VITÁKOVÁ, Alena: Úvodem – Memoáry Jiřiny Švermové-Kopoldové jako pramen osobní povahy. In: ŠVERMOVÁ-KOPOLDOVÁ, Jiřina: Deníček spojařky. Praha 2015, s. 18. ↩︎
    12. ŠVERMOVÁ, Marie: Vzpomínky. Praha 2008, s. 144; VITÁKOVÁ, Alena: Úvodem – Memoáry Jiřiny Švermové-Kopoldové jako pramen osobní povahy. In: ŠVERMOVÁ-KOPOLDOVÁ, Jiřina: Deníček spojařky. Praha 2015, s. 18, 20. ↩︎
    13.  VITÁKOVÁ, Alena: Úvodem – Memoáry Jiřiny Švermové-Kopoldové jako pramen osobní povahy. In: ŠVERMOVÁ-KOPOLDOVÁ, Jiřina: Deníček spojařky. Praha 2015, s. 20. ↩︎
    14.  Rozhovor s Jiřinou Kopoldovou pořízený 12. 2. 2002 v rámci projektu Příběhy 20. století. Jiřina Kopoldová. Paměť národa. Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/kopoldova-jirina-1923. ↩︎
    15. ŠVERMOVÁ, Marie: Vzpomínky. Praha 2008, s. 144–156; VITÁKOVÁ, Alena: Úvodem – Memoáry Jiřiny Švermové-Kopoldové jako pramen osobní povahy. In: ŠVERMOVÁ-KOPOLDOVÁ, Jiřina: Deníček spojařky. Praha 2015, s. 20–21. ↩︎
    16. KOPOLDOVÁ, Jiřina: Úvod. In: ŠVERMA, Jan, KOPOLDOVÁ, Jiřina: Dopisy dceři. Říčany 2004, s. 6. ↩︎
    17. ŠVERMOVÁ, Marie: Vzpomínky. Praha 2008, s. 157–159; VITÁKOVÁ, Alena: Úvodem – Memoáry Jiřiny Švermové-Kopoldové jako pramen osobní povahy. In: ŠVERMOVÁ-KOPOLDOVÁ, Jiřina: Deníček spojařky. Praha 2015, s. 21–22. ↩︎
    18. KOPOLDOVÁ, Jiřina: Úvod. In: ŠVERMA, Jan, KOPOLDOVÁ, Jiřina: Dopisy dceři. Říčany 2004, s. 29–30. ↩︎
    19. ŠVERMOVÁ, Marie: Vzpomínky. Praha 2008, s. 160–166; VITÁKOVÁ, Alena: Úvodem – Memoáry Jiřiny Švermové-Kopoldové jako pramen osobní povahy. In: ŠVERMOVÁ-KOPOLDOVÁ, Jiřina: Deníček spojařky. Praha 2015, s. 22–23. ↩︎
    20. KOPOLDOVÁ, Jiřina: III. Dopisy, které se nezachovaly. In: ŠVERMA, Jan, KOPOLDOVÁ, Jiřina: Dopisy dceři. Říčany 2004, s. 55. ↩︎
    21. VITÁKOVÁ, Alena: Úvodem – Memoáry Jiřiny Švermové-Kopoldové jako pramen osobní povahy. In: ŠVERMOVÁ-KOPOLDOVÁ, Jiřina: Deníček spojařky. Praha 2015, s. 23. ↩︎
    22. VITÁKOVÁ, Alena: Úvodem – Memoáry Jiřiny Švermové-Kopoldové jako pramen osobní povahy. In: ŠVERMOVÁ-KOPOLDOVÁ, Jiřina: Deníček spojařky. Praha 2015, s. 24. ↩︎
    23. KOPOLDOVÁ, Jiřina: III. Dopisy, které se nezachovaly. In: ŠVERMA, Jan, KOPOLDOVÁ, Jiřina: Dopisy dceři. Říčany 2004, s. 56. ↩︎
    24.  Rozhovor s Jiřinou Kopoldovou pořízený 12. 2. 2002 v rámci projektu Příběhy 20. století. Jiřina Kopoldová. Paměť národa. Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/kopoldova-jirina-1923. ↩︎
    25. ŠVERMOVÁ, Marie: Vzpomínky. Praha 2008, s. 172. ↩︎
    26. Více o něm např. RICHTER, Karel, BENČÍK, Antonín: Kdo byl generál Píka: portrét čs. vojáka a diplomata. Brno 1997. ↩︎
    27.  VITÁKOVÁ, Alena: Úvodem – Memoáry Jiřiny Švermové-Kopoldové jako pramen osobní povahy. In: ŠVERMOVÁ-KOPOLDOVÁ, Jiřina: Deníček spojařky. Praha 2015, s. 24, 26. ↩︎
    28. Více o ženách v čs. exilové armádě na východě např. VITÁKOVÁ, Alena: Ženy v řadách 1. čs. samostatného polního praporu: vznik jednotky v Buzuluku a první bojové nasazení u Sokolova. Brno 2007; VITÁKOVÁ, Alena: Ženy v řadách čs. vojenské jednotky v SSSR v letech 1942–1945. Některé aspekty jejich přítomnosti v armádě. Brno 2015; FLIMELOVÁ, Alena, ŠTÉR, Roman: Ve stínu mužů: ženy v československých vojenských jednotkách na východní frontě v letech 1942–1945. Praha 2021; VITÁKOVÁ, Alena: Úvodem – Memoáry Jiřiny Švermové-Kopoldové jako pramen osobní povahy. In: ŠVERMOVÁ-KOPOLDOVÁ, Jiřina: Deníček spojařky. Praha 2015, s. 13–14; Bojovníci od Sokolova – deníček spojařky. Česká televize 2015. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=nyvx5NYjWQM. ↩︎
    29. Původně nákladní vagon upravený k ubytování vojska.  ↩︎
    30. ŠVERMOVÁ-KOPOLDOVÁ, Jiřina: Deníček spojařky. Praha 2015, s. 49. ↩︎
    31. ŠVERMOVÁ-KOPOLDOVÁ, Jiřina: Deníček spojařky. Praha 2015, s. 136.  ↩︎
    32. ŠVERMOVÁ-KOPOLDOVÁ, Jiřina: Deníček spojařky. Praha 2015. ↩︎
    33.  ŠVERMOVÁ-KOPOLDOVÁ, Jiřina: Deníček spojařky. Praha 2015, s. 122. ↩︎
    34.  ŠVERMOVÁ-KOPOLDOVÁ, Jiřina: Deníček spojařky. Praha 2015, s. 82. ↩︎
    35.  ŠVERMOVÁ-KOPOLDOVÁ, Jiřina: Deníček spojařky. Praha 2015, s. 88. ↩︎
    36. ŠVERMOVÁ-KOPOLDOVÁ, Jiřina: Deníček spojařky. Praha 2015, s. 90. ↩︎
    37. VITÁKOVÁ, Alena: Úvodem – Memoáry Jiřiny Švermové-Kopoldové jako pramen osobní povahy. In: ŠVERMOVÁ-KOPOLDOVÁ, Jiřina: Deníček spojařky. Praha 2015, s. 7–12. ↩︎
    38. VITÁKOVÁ, Alena: Úvodem – Memoáry Jiřiny Švermové-Kopoldové jako pramen osobní povahy. In: ŠVERMOVÁ-KOPOLDOVÁ, Jiřina: Deníček spojařky. Praha 2015, s. 27; BROŽ, Miroslav, KOPECKÝ, Milan: Československé vojenské jednotky na východě: svědectví dokumentů, fotografií a věcných exponátů o vzniku a bojové činnosti 1. čs. armádního sboru v SSSR. Praha 2019, s. 388. ↩︎
    39. Rozhovor s Jiřinou Kopoldovou pořízený 12. 2. 2002 v rámci projektu Příběhy 20. století. Jiřina Kopoldová. Paměť národa. Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/kopoldova-jirina-1923. ↩︎
    40. VITÁKOVÁ, Alena: Úvodem – Memoáry Jiřiny Švermové-Kopoldové jako pramen osobní povahy. In: ŠVERMOVÁ-KOPOLDOVÁ, Jiřina: Deníček spojařky. Praha 2015, s. 27. ↩︎
    41.  ŠVERMOVÁ-KOPOLDOVÁ, Jiřina: Deníček spojařky. Praha 2015, s. 62–63. ↩︎
    42.  ŠVERMOVÁ-KOPOLDOVÁ, Jiřina: Deníček spojařky. Praha 2015, s. 71. ↩︎
    43. VITÁKOVÁ, Alena: Úvodem – Memoáry Jiřiny Švermové-Kopoldové jako pramen osobní povahy. In: ŠVERMOVÁ-KOPOLDOVÁ, Jiřina: Deníček spojařky. Praha 2015, s. 28. ↩︎
    44. ŠVERMOVÁ-KOPOLDOVÁ, Jiřina: Deníček spojařky. Praha 2015, s. 83. ↩︎
    45. ŠVERMOVÁ-KOPOLDOVÁ, Jiřina: Deníček spojařky. Praha 2015, s. 103. ↩︎
    46. Vojenské osobnosti československého odboje 1939–1945. Praha 2005, s. 139; VITÁKOVÁ, Alena: Úvodem – Memoáry Jiřiny Švermové-Kopoldové jako pramen osobní povahy. In: ŠVERMOVÁ-KOPOLDOVÁ, Jiřina: Deníček spojařky. Praha 2015, s. 28–29; BROŽ, Miroslav, KOPECKÝ, Milan: Československé vojenské jednotky na východě: svědectví dokumentů, fotografií a věcných exponátů o vzniku a bojové činnosti 1. čs. armádního sboru v SSSR. Praha 2019, s. 388. ↩︎
    47. Více např. RICHTER, Karel: Apokalypsa v Karpatech: čs. východní odboj bez cenzury a legend. Brno 2017. ↩︎
    48. VITÁKOVÁ, Alena: Úvodem – Memoáry Jiřiny Švermové-Kopoldové jako pramen osobní povahy. In: ŠVERMOVÁ-KOPOLDOVÁ, Jiřina: Deníček spojařky. Praha 2015, s. 31. O bojích u Machnówky např. TICHÁ, Věra: Po boku mužů. Praha 1966, s. 149–155; Dokument o bojích u Machnowky a Wrocanky. Vojenský historický ústav Praha. Dostupné z: https://www.vhu.cz/exhibit/dokument-o-bojich-u-machnowky-a-wrocanky. ↩︎
    49. Více o ní např. Vojenské osobnosti československého odboje 1939–1945. Praha 2005, s. 298–299; Věra Tichá. Paměť národa. Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/ticha-vera-1922. ↩︎
    50.  TICHÁ, Věra: Po boku mužů. Praha 1966, s. 150–151. ↩︎
    51. Jedná se o Marii Kvapilovou, rozenou Pišlovou (1921–2017), zdravotnici a spojařku československé vojenské jednotky v SSSR. Viz Marie Kvapilová. Paměť národa. Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/kvapilova-marie-1921. ↩︎
    52. ŠVERMOVÁ-KOPOLDOVÁ, Jiřina: Deníček spojařky. Praha 2015, s. 124. ↩︎
    53. ŠVERMOVÁ-KOPOLDOVÁ, Jiřina: Deníček spojařky. Praha 2015, s. 138. ↩︎
    54. VITÁKOVÁ, Alena: Úvodem – Memoáry Jiřiny Švermové-Kopoldové jako pramen osobní povahy. In: ŠVERMOVÁ-KOPOLDOVÁ, Jiřina: Deníček spojařky. Praha 2015, s. 11–12, 33. ↩︎
    55. ŠVERMOVÁ-KOPOLDOVÁ, Jiřina: Deníček spojařky. Praha 2015, s. 143. ↩︎
    56.  ŠVERMOVÁ, Marie: Vzpomínky. Praha 2008, s. 183. ↩︎
    57. Vojenské osobnosti československého odboje 1939–1945. Praha 2005, s. 139; VITÁKOVÁ, Alena: Úvodem – Memoáry Jiřiny Švermové-Kopoldové jako pramen osobní povahy. In: ŠVERMOVÁ-KOPOLDOVÁ, Jiřina: Deníček spojařky. Praha 2015, s. 32–33; BROŽ, Miroslav, KOPECKÝ, Milan: Československé vojenské jednotky na východě: svědectví dokumentů, fotografií a věcných exponátů o vzniku a bojové činnosti 1. čs. armádního sboru v SSSR. Praha 2019, s. 388. ↩︎
    58.  VITÁKOVÁ, Alena: Úvodem – Memoáry Jiřiny Švermové-Kopoldové jako pramen osobní povahy. In: ŠVERMOVÁ-KOPOLDOVÁ, Jiřina: Deníček spojařky. Praha 2015, s. 33. ↩︎
    59.  ŠVERMOVÁ, Marie: Vzpomínky. Praha 2008, s. 183–184. ↩︎
    60. Vojenské osobnosti československého odboje 1939–1945. Praha 2005, s. 139; Bedřich Kopold. Paměť národa. Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/kopold-bedrich-1921; VITÁKOVÁ, Alena: Úvodem – Memoáry Jiřiny Švermové-Kopoldové jako pramen osobní povahy. In: ŠVERMOVÁ-KOPOLDOVÁ, Jiřina: Deníček spojařky. Praha 2015, s. 34, 36; BROŽ, Miroslav, KOPECKÝ, Milan: Československé vojenské jednotky na východě: svědectví dokumentů, fotografií a věcných exponátů o vzniku a bojové činnosti 1. čs. armádního sboru v SSSR. Praha 2019, s. 388. ↩︎
    61. KOPOLDOVÁ, Jiřina: III. Dopisy, které se nezachovaly. In: ŠVERMA, Jan, KOPOLDOVÁ, Jiřina: Dopisy dceři. Říčany 2004, s. 57. ↩︎
    62. Více viz KOPOLDOVÁ-ŠVERMOVÁ, Jiřina, KOPOLD, Bedřich: Smrt číhala na Chabenci: Jan Šverma ve Slovenském národním povstání. Říčany u Prahy 2004; Osudové okamžiky: Chabenec 1944. Česká televize 2002. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=-uITTSlqyNA. ↩︎
    63. ŠVERMOVÁ-KOPOLDOVÁ, Jiřina: Deníček spojařky. Praha 2015, s. 159. ↩︎
    64.  VITÁKOVÁ, Alena: Úvodem – Memoáry Jiřiny Švermové-Kopoldové jako pramen osobní povahy. In: ŠVERMOVÁ-KOPOLDOVÁ, Jiřina: Deníček spojařky. Praha 2015, s. 36. ↩︎
    65. ŠVERMOVÁ-KOPOLDOVÁ, Jiřina: Deníček spojařky. Praha 2015, s. 167. ↩︎
    66. Vojenské osobnosti československého odboje 1939–1945. Praha 2005, s. 139; BROŽ, Miroslav, KOPECKÝ, Milan: Československé vojenské jednotky na východě: svědectví dokumentů, fotografií a věcných exponátů o vzniku a bojové činnosti 1. čs. armádního sboru v SSSR. Praha 2019, s. 388. ↩︎
    67.  KOPOLDOVÁ, Jiřina: III. Dopisy, které se nezachovaly. In: ŠVERMA, Jan, KOPOLDOVÁ, Jiřina: Dopisy dceři. Říčany 2004, s. 58. ↩︎
    68. ŠVERMOVÁ, Marie: Vzpomínky. Praha 2008, s. 206–207. ↩︎
    69. TOMEŠ, Josef: Český biografický slovník XX. století, sv. 3. Praha 1999, s. 334; Jan Šverma – padouch, nebo hrdina? Historie.cs, Česká televize, 2016. Dostupné z: https://www.ceskatelevize.cz/porady/10150778447-historie-cs/216452801400007/. ↩︎
    70. VITÁKOVÁ, Alena: Úvodem – Memoáry Jiřiny Švermové-Kopoldové jako pramen osobní povahy. In: ŠVERMOVÁ-KOPOLDOVÁ, Jiřina: Deníček spojařky. Praha 2015, s. 37–38. ↩︎
    71. Bedřich Kopold. Paměť národa. Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/kopold-bedrich-1921; Bedřich Kopold. Politické procesy. Dostupné z: https://www.politickeprocesy.cz/cs/osoba/kopold-bedrich-2xjNXC. ↩︎
    72. Více k případu Otty Šlinga a jeho zařazení do konstrukce procesu se Slánským např. MORAVEC, Zdeněk: Případ Otty Šlinga. Brno 2006. ↩︎
    73.  PERNES, Jiří: Komunistky s fanatismem v srdci. Praha 2006, s. 88–99; ŠVERMOVÁ, Marie: Vzpomínky. Praha 2008, s. 258–279; VITÁKOVÁ, Alena: Úvodem – Memoáry Jiřiny Švermové-Kopoldové jako pramen osobní povahy. In: ŠVERMOVÁ-KOPOLDOVÁ, Jiřina: Deníček spojařky. Praha 2015, s. 38; Jiřina Kopoldová. Paměť národa. Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/kopoldova-jirina-1923. ↩︎
    74.  VITÁKOVÁ, Alena: Úvodem – Memoáry Jiřiny Švermové-Kopoldové jako pramen osobní povahy. In: ŠVERMOVÁ-KOPOLDOVÁ, Jiřina: Deníček spojařky. Praha 2015, s. 39; Bedřich Kopold. Paměť národa. Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/kopold-bedrich-1921; Bedřich Kopold. Politické procesy. Dostupné z: https://www.politickeprocesy.cz/cs/osoba/kopold-bedrich-2xjNXC. ↩︎
    75. KOPOLDOVÁ, Jiřina: III. Dopisy, které se nezachovaly. In: ŠVERMA, Jan, KOPOLDOVÁ, Jiřina: Dopisy dceři. Říčany 2004, s. 59. ↩︎
    76. Vojenské osobnosti československého odboje 1939–1945. Praha 2005, s. 139; VITÁKOVÁ, Alena: Úvodem – Memoáry Jiřiny Švermové-Kopoldové jako pramen osobní povahy. In: ŠVERMOVÁ-KOPOLDOVÁ, Jiřina: Deníček spojařky. Praha 2015, s. 39–40; Jiřina Kopoldová. Paměť národa. Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/kopoldova-jirina-1923. ↩︎
    77. VITÁKOVÁ, Alena: Úvodem – Memoáry Jiřiny Švermové-Kopoldové jako pramen osobní povahy. In: ŠVERMOVÁ-KOPOLDOVÁ, Jiřina: Deníček spojařky. Praha 2015, s. 40; Jiřina Kopoldová. Paměť národa. Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/kopoldova-jirina-1923. ↩︎
    78.  BORSKÝ, Karel, KOPOLD, Bedřich, KOPOLDOVÁ, Jiřina, KVAPILOVÁ, Marie, KVAPIL, Oldřich, PETRAS, Sergej, ŠMOLDAS, Miroslav: Medailonky statečných: Sokolovo – Kyjev 1943–1998. Praha 1998. ↩︎
    79. ŠVERMA, Jan, KOPOLDOVÁ, Jiřina: Dopisy dceři. Říčany 2004. ↩︎
    80. KOPOLDOVÁ, Jiřina, KOPOLD, Bedřich: Smrt číhala na Chabenci: Jan Šverma ve Slovenském národním povstání. Říčany u Prahy 2004. ↩︎
    81.  ŠVERMOVÁ, Marie: Vzpomínky. Praha 2008. ↩︎
    82. Vojenské osobnosti československého odboje 1939–1945. Praha 2005, s. 139; VITÁKOVÁ, Alena: Úvodem – Memoáry Jiřiny Švermové-Kopoldové jako pramen osobní povahy. In: ŠVERMOVÁ-KOPOLDOVÁ, Jiřina: Deníček spojařky. Praha 2015, s. 41. ↩︎