Příběh Marianne Golz-Goldlust

Životní příběh Marianne Golz-Goldlust představuje pozoruhodné svědectví osobní odvahy, občanské odpovědnosti i tragických paradoxů doby nacistické okupace. Rakouská rodačka s českými a polskými rodinnými kořeny si ve dvacátých a třicátých letech 20. století vydobyla jméno jako úspěšná operetní pěvkyně, vystupující na významných evropských scénách. Teprve nástup nacismu a proměna politických poměrů ve střední Evropě ji postupně přivedly k aktivitám, které zásadně změnily její další osud.

původ a rodinné zázemí:

Marianne Golz-Goldlust se narodila jako Maria Agnes dne 31. ledna 1895 ve Vídni (nesprávně bývá uváděno datum 23. ledna), konkrétně v Hernalsu, tedy v 17. vídeňském městském okrese. Jejím otcem byl Ferdinand Belokostolsky (v literatuře často chybně uváděný jako Josef). Podle dosavadních zjištění pocházel z Polska, ačkoli některé zdroje uvádějí jako místo jeho narození Trnavu na Slovensku. Působil jako kabelový dozorce u vídeňské elektrické společnosti Wiener Elektrizitätsgesellschaft. Matkou byla Amálie rozená Bahrová, rodačka z jihomoravského Hrádku na Znojemsku. Marianne se později sama charakterizovala slovy: „Jsem Vídeňačka, otec Polák, matka Češka.“ ¹ Vyrůstala ve Vídni v katolické rodině spolu se sestrou Rosou, vlastním jménem Rosinou Amalií, později provdanou Haala. V některých zdrojích se navíc objevuje zmínka o bratru Josefovi. 

umělecká kariéra:

Po maturitě ve Vídni vystudovala tanec a zpěv a přijala umělecké jméno „Marianne Tolska“. Její první doložené angažmá spadá do sezóny 1919/1920, kdy vystupovala v Městském divadle ve Steyru. První zmínka o jejím uměleckém působení pochází z července 1921, kdy jako členka souboru vídeňského Raimundova divadla hostovala v Linci. Následovala další hostování, mimo jiné v Innsbrucku. Dne 29. října 1921 se ve Vídni provdala za Karla Schulze.

Roku 1922 vystoupila ve Stuttgartu v operetě „Vídeňská krev“. V letech 1922‒1924 měla angažmá v Zemském divadle v Salcburku, kde působila pod vedením významného rakouského operetního skladatele a dirigenta Nico Dostala. Roku 1923 zde ztvárnila mimo jiné titulní roli v operetě „Madame Pompadour“ skladatele Leo Falla, rodáka z Olomouce. Vrchol její operetní kariéry představovalo roku 1923 vystoupení po boku tehdy mimořádně proslulého rakouského tenoristy Richarda Taubera v operetě Johanna Strausse mladšího „Netopýr“.

16. července 1923 uzavřela Marianne druhé manželství ‒ s Ernstem Wengrafem, rodákem z Vídně, spisovatelem, libretistou a hudebním nakladatelem židovského původu. Od října 1922 do září 1924 byla Marianne nadále členkou souboru zemského divadla v Salcburku. Jejím posledním výrazným vystoupením zde bylo účinkování v operetě Jeana Gilberta „Žena v purpuru“ v září 1924.

Téhož roku se s Ernstem Wengrafem přestěhovala do Berlína. Její manžel tam založil hudební nakladatelství Monopol Liederverlag a později spoluvlastnil firmu Phönix Wengraf & Co. Marianne se v této době pravděpodobně stáhla z aktivní jevištní činnosti, i když ve svém berlínském bytě nadále udržovala pravidelné kontakty s představiteli divadelního a reklamního prostředí. Manželství s Wengrafem se však po krátké době rozpadlo.

Berlín:

V Berlíně Marianne poznala Hanse Wernera Goldlusta (1902‒1969), o sedm let mladšího tamního rodáka. Na počátku dvacátých let přijal jméno „Golz“, neboť jako asimilovaný Žid odmítal stigmatizaci spojenou s původním příjmením. Profesně působil jako vedoucí oddělení inzerce a odbytu časopisu „Die literarische Welt“ (Literární svět), později se stal jeho spolumajitelem a jednatelem. Šlo o významný literární časopis, do něhož přispívali také autoři později nenávidění nacistickým režimem, mimo jiné Bertolt Brecht či Walter Benjamin.

Po rozvodu s Ernstem Wengrafem uzavřeli Marianne a Hans Golz-Goldlust roku 1929 v Berlíně sňatek. Od té doby žila Marianne v těsném kontaktu s rodinou svého muže. Hansovi rodiče Josef Goldlust (1873‒1939) a jeho manželka Rosa (1876‒1942) se později přestěhovali do téhož domu a rovněž jeho sestra Ilse provdaná Neumannová zde měla se svou rodinou byt. Právě toto úzké sepětí s rodinou jejího manžela, která byla židovského původu, získalo v následujících letech zásadní význam a lze je považovat za jeden z klíčových předpokladů jejího pozdějšího jednání.

emigrace do Prahy:

Po nástupu Adolfa Hitlera k moci v Německu roku 1933 Hans i Marianne vnímali rostoucí nebezpečí, které pro ně nacistický režim představoval. Ještě v březnu téhož roku proto Hans prodal časopis „Literární svět“ a manželé se rozhodli k emigraci do Prahy. Po určité době je do Československa následovali také Hansovi rodiče Josef a Rosa Goldlustovi a rovněž jeho sestra Ilse s manželem Ernstem Neumannem. Po většinu svého pražského života bydlela rodina na adrese Strossmayerova 4, dnešní Farského 425/4. Zatímco Hans se v Praze živil prací pro různé zahraniční noviny, mimo jiné pro pařížskou agenturu Mitropress, Marianne zde působila jako divadelní kritička, která byla údajně známá ve všech pražských redakcích. 

Mariannina neteř Erika Haala na ni později vzpomínala takto: „Byla to velmi krásná žena, vzbuzující velký obdiv. Ráda nosila barvy a byla vždy dobře oblečena. Byl to velmi nápadný a dominantní typ ženy, byla velmi vitální a velmi živá. Člověk, který vyzařoval velmi mnoho životní energie. Dlouho jsem nad tím přemýšlela, chuť do života je, myslím, špatný výraz. Tam, kde právě byla, byla hlavní postavou na scéně. Nevím, jestli to vycházelo z jejího působení na jevišti nebo z jejího temperamentu, ale všechny nás to velmi ovlivňovalo. Byla člověkem s ohromným šarmem, vřelostí a veselostí.“ ²

Když Německo dne 15. března 1939 obsadilo zbytek Československa a vyhlásilo jej Protektorátem Čechy a Morava, ocitl se Hans Golz-Goldlust na zatýkacím seznamu gestapa. Několik dní po okupaci byl skutečně zatčen. Jak však později sám uvedl, Marianne při výsleších sehrála před úředníky „takové divadlo“, že byl Hans po prvním výslechu propuštěn s podmínkou, že se následující den znovu dostaví. Také druhý den se Marianne podařilo energickým naléháním docílit jeho večerního propuštění. Třetí den se Hans k „výslechu“ v určené tělocvičně již nedostavil, čímž se vyhnul transportu do koncentračního tábora. S pomocí své agentury Mitropress si následně obstaral vízum do Polska, kde však nesměl setrvat. Přes Varšavu se mu nakonec spolu s dalšími emigranty podařilo v létě 1939 uprchnout po moři do Anglie.

Marianne a její činnost:

Marianne zůstala podle všeho z vlastního rozhodnutí v Praze, aby pomohla rodině svého manžela a zároveň vyřídila záležitosti spojené s bytem, v němž manželé dosud žili. Přestože již v červenci 1939 disponovala dokumenty potřebnými k odjezdu za manželem do Anglie, nepodařilo se jí před vypuknutím války v září 1939 emigrovat. Mezitím její tchán Josef Goldlust spáchal v srpnu 1939 v Praze sebevraždu. 

Hans Golz po válce na tuto situaci vzpomínal: „Moje žena Marianne mě nejprve chtěla následovat do Anglie. Když ale potom vypukla válka, nebylo to již možné. Měli jsme také jen ještě možnost si prostřednictvím Červeného kříže posílat vzkazy o deseti slovech. Moje žena nikdy neměla strach. Hned započala se zprostředkováváním útěku Čechů a Židů…“ ³

Od podzimu roku 1941 začaly na území Protektorátu Čechy a Morava systematické deportace Židů do ghett a koncentračních táborů, jejichž cílem byla jejich izolace, vykořisťování a posléze likvidace. Hlavním shromažďovacím místem a přestupní stanicí se stal koncentrační tábor v Terezíně, zřízený oficiálně jako ghetto v listopadu 1941.

Do tohoto vývoje tragicky zasáhly i události v bezprostředním rodinném okruhu Marianne Golz-Goldlust. Její švagrová Ilse (1901‒1942?) byla spolu se svým manželem Ernstem Neumannem (1893‒1942?) dne 3. listopadu 1941 deportována z Prahy do ghetta v Lodži (Litzmannstadt) a odtud 19. května 1942 do Chelmna (Kulmhof), kde byli zavražděni. Dne 20. června 1942 byla deportována do Terezína také Mariannina tchýně Rosa Goldlustová, jejíž další osud se ztrácí ve vyhlazovacím táboře Treblinka.

Pravděpodobně i pod vlivem těchto osobních událostí Marianne neváhala pomoci, kdykoli o to byla požádána a kdykoli to bylo v jejích silách. Na otázku, zda se angažovala z politických důvodů, odpověděla Erika Haala, dcera Marianniny sestry Rosi: „Ano i ne. Byla člověkem, který si byl politické stránky této doby velice vědom. Ale určitě to nedělala jako odboj, ale z lidskosti, to je jisté. Ale ne z naivní lidskosti, která si politického světa nebyla vědoma. To určitě nebyl její případ.“ ⁴

Marianne Golz-Goldlust náležela k těm, kteří měli odvahu v okruhu svých přátel učinit to, co pokládala za samozřejmou lidskou povinnost – pomoci lidem ohroženým pronásledováním a smrtí. Udržovala kontakty s osobami zajišťujícími převádění ohrožených přátel a známých z protektorátu do bezpečí. Prostřednictvím utajených spojení a falešných dokladů umožňovala tato síť židovským ženám a mužům, často těsně před jejich deportací do vyhlazovacích táborů, útěk do zahraničí. Marianne se zároveň prostřednictvím peněžních převodů své sestře Rosi ve Vídni podílela na vyvedení části finančního majetku prchajících osob ze země.

Konkrétní rozsah i přesné mechanismy pomoci, kterou Marianne Golz-Goldlust poskytovala ohroženým Židům, lze dnes rekonstruovat pouze nepřímo – především z dochovaného rozsudku, stručných zmínek v jejích dopisech a z několika pozdějších svědectví. Prameny jsou fragmentární, přesto však naznačují poměrně široký rozsah její činnosti.

Mariannina neteř Erika Haala později vzpomínala: „Marianne jim pomáhala tak, že pomocí nějakých vazeb nebo kontaktů na gestapo nebo na nějakého úředníka věděla včas o deportaci, kdo jí je ohrožen. Lidé, kteří byli na příštím seznamu, byli vyrozuměni a s pomocí jakési organizace v noci převedeni přes hranice, potom byly peníze zaslány mojí matce.“ ⁵ Toto svědectví naznačuje existenci informátorské sítě i organizovaného převaděčství, do něhož byla Marianne zapojena.

Další svědectví naznačují, že její pomoc mohla zasahovat i do prostředí terezínského ghetta. Erna Steiner, tehdy ještě pod rodným příjmením Langer, která s Marianne spolupracovala a jejíž matka pro ni šila, uvedla: „Znala jsem paní Golz jen zprostředkovaně, měli jsme šifrovaný seznam jmen. Nevěděla jsem, že se jmenuje Golz. Až jednoho dne se stala zákaznicí mojí matky. Poznala jsem ji. A řekla jsem jí: ani slovo mé matce. Byla to báječná žena a samozřejmě mlčela. A pak udělala strašnou chybu. Dostala nějaké lidi z Terezína, do Švýcarska atd. Dostala nějaké lidi z koncentračního tábora prostřednictvím svých lidí z SS.“ ⁶

Podle dalších zmínek Marianne prostřednictvím tajného spojení na svého manžela údajně předávala informace z okupované Prahy československé exilové vládě v Londýně. Erna Steiner k tomu uvedla: „Věděla jsem o tom, protože byly odesílány dopisy, šifrované, a existovalo také spojení k prezidentu Benešovi.“ ⁷ Tyto výpovědi je však třeba hodnotit s vědomím jejich omezené pramenné doložitelnosti.

Důležitým zázemím pro tuto pomoc byla i Mariannina pražská domácnost na adrese Strossmayerova, dnes Farského 4. Každý druhý týden ve čtvrtek večer se v jejím bytě konalo nenápadně označované jako „společenské setkání“, při němž se pravidelně scházel poměrně stálý okruh osob. Setkání se účastnili muži a ženy české, německé i židovské národnosti, mezi nimi představitelé a představitelky uměleckých a intelektuálních kruhů, a vedle společenského rozměru zde pravděpodobně probíhaly i konkrétní domluvy o tom, jak pomoci pronásledovaným přátelům a známým židovského původu. Marianne a další členové a členky tohoto okruhu následně navazovali kontakty s lidmi, kteří – někdy za úplatu – zajišťovali převádění přes hranice.

Obraz této neformální sítě, jak jej lze dnes rekonstruovat ze soudních spisů, zůstává nutně neúplný a v mnoha ohledech neostrý, neboť pramenná základna je fragmentární a řada aktérů po válce nevypovídala nebo nebyla identifikována. Z dostupných indicií však vyplývá, že šlo převážně o jednotlivce bez pevného politického zázemí, kteří jednali především z pocitu osobní odpovědnosti tam, kde bylo třeba okamžitě pomoci. Jejich jednání přitom probíhalo v mimořádně nebezpečné atmosféře – zejména po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, kdy stanné právo a vlna represí vytvářely prostředí trvalého strachu ze zatčení a popravy. Rizikovost těchto aktivit se dále výrazně zvýšila v červenci 1942 vydáním nařízení říšského protektora „k odvracení podpory říši nepřátelských činů“, namířeného mimo jiné proti osobám pomáhajícím židovskému obyvatelstvu při útěku nebo ukrývání. Právě tato norma se o několik měsíců později stala jedním z právních základů obžaloby proti Marianne Golz-Goldlust.

zatčení:

K zásadnímu zlomu došlo ve čtvrtek 19. listopadu 1942, kdy byla Marianne Golz-Goldlust spolu s několika přáteli zatčena gestapem ve svém pražském bytě. Zásah proběhl právě během jejich pravidelného setkání.

Spolu s Marianne byla v bytě zadržena se svou matkou také Erna Steiner, jež později vzpomínala: „Přišly jsme tam v osm, půl deváté a bylo tam hodně lidí a otevřelo gestapo se slovy: ‚Na vás už jsme čekali!‘ Marianne pravděpodobně řekla, kdo všechno má přijít, protože to bylo normální pozvání, a to přicházejí různí lidé. Bylo nás určitě osm. Vůbec jsem se s těmi lidmi nestihla seznámit. Byl už konec, když jsme vešly do dveří. V bytě jsme dlouho nepobyli, a už nás odvedli.“ ⁸

Téhož dne byla ve Vídni zatčena také Mariannina sestra Rosi. Její dcera Erika Haala na tuto událost vzpomínala: „Nejprve byla gestapem ve Vídni bez udání důvodu zadržena moje matka. Příští ráno matku propustili, věděla, že jde o pomoc k útěku Židům z Prahy a o peníze, které těmto lidem předávala, protože se jí na to ptali. Potom jsme slyšeli o advokátce, někdo k nám přišel a sdělil nám, že byla ve stejný den v Praze zatčena Marianne, a že ovšem je a zůstane ve vězení, protože bude mít proces, protože jí ty věci byly dokázány – mojí matce nebylo možno nic dokázat.“ ⁹ K jejímu brzkému propuštění zřejmě přispěla i skutečnost, že její manžel byl důstojníkem wehrmachtu.

Při výsleších gestapa Marianne důsledně zbavovala viny osoby zatčené spolu s ní, jak bylo podle pozdějších svědectví v jejich okruhu předem dohodnuto. Tato strategie se v praxi ukázala jako účinná. Erna Steiner a její matka byly po několika týdnech strávených v pankrácké věznici gestapa propuštěny na svobodu. Jak Erna Steiner uvedla: „Marianne vzala všechno na sebe a my jsme byly nevinná jehňátka, která byla zatčena na jednom společenském večeru. Proběhly různé výslechy a poté, co Marianne řekla, že ti ostatní s ní nemají co do činění, že to byli její hosté, tak to skončilo. Byli jsme propuštěni.“ ¹⁰

Vzpomínky Erny Steiner současně výmluvně naznačují osobní statečnost Marianne Golz-Goldlust: „Marianne byla osobnost, a podívejte, když vám někdo řekne, ať se stane cokoliv, vezmu to všechno na sebe, tak musí být hrozně silný, aby to zvládl. Byla nás hromada lidí a všichni byli zatčeni a existovalo velké nebezpečí, že člověk vypoví něco jiného než druhý.“ Zároveň připomněla i atmosféru všeobecné nedůvěry v protektorátu: „Mojí matce jednou řekla: ‚Když mi přinesete objednané věci nebo u mě budete, kdyby se něco stalo, znáte mě jen obchodně a jinak ne.‘ A tak jsme, takto kryty, šly dodat objednanou halenku. V protektorátu, jak bych to řekla, všechno praskalo. Musíte totiž vědět, že podezřelí byli Němci, Židé i Češi. Nikdy jste nevěděli, jestli, když s někým budete o něčem mluvit, vás ten člověk neudá. Člověk nemohl nikomu věřit. Žili jsme jako na sopce. Ano, v rodině nemohl věřit jeden druhému, bylo to strašné.“ ¹¹

Zásah gestapa z listopadu 1942 nepostihl pouze Marianne Golz-Goldlust, ale zasáhl širší okruh osob, které s ní byly přímo či nepřímo spojeny. Mezi zatčenými byl také Otakar Zápotocký (v pramenech uváděný též jako Otokar Zápotecký) z Prahy, který byl později rovněž odsouzen k trestu smrti. Podle obžaloby měl krátce před vyhlášením výjimečného stavu ukrývat ve svém bytě židovské manžele Levitovy, povolané k transportu, a opatřit jim falešné občanské průkazy, s jejichž pomocí měli pod cizími jmény uprchnout do Lipska.

K trestu smrti byla odsouzena rovněž posluhovačka Emilie Flunková, u níž rodina Levitových po určitou dobu bydlela. Podle závěrů soudu se měla podílet na zajištění falešných dokladů tím, že využila odcizené úřední formuláře a razítka. Do rukou gestapa se dostal také cukrář Ladislav Dlesk z Vídně. Soud jej obvinil, že v listopadu 1942 propašoval vlakem přes hranice do Rakouska dva muže.

Do širšího okruhu osob spojovaných s Marianne Golz patřil i „protektorátní Žid“ Emil Samek, který měl napomoci židovskému obchodníkovi a spoluobviněnému Josefu Goldschmidtovi při jeho cestě do Vídně. K trestu smrti byl nakonec odsouzen i Josef Goldschmidt, jenž se jako „rasový Žid“ vyhnul deportaci a ukrýval se ve Vídni.

Souhrn těchto případů ukazuje, že gestapo rozkrylo relativně širokou síť osob zapojených do pomoci pronásledovaným, přičemž represivní zásah dopadl nejen na hlavní organizátory, ale i na jednotlivce poskytující dílčí formy podpory.

Otázka, jakým způsobem byla činnost okruhu kolem Marianne Golz-Goldlust prozrazena, zůstává i dnes ne zcela objasněna. K okolnostem svého zatčení se Marianne sama později vyjádřila pouze stručně a poněkud záhadně v jednom z pankráckých motáků: „Uměle jsem byla zatažena do jisté aféry, poněvadž jsem mnoho, příliš mnoho věděla (prosím, pamatujte si to pro později, je to důležité!).“ ¹²

Marianne byla též přesvědčena, že rozhodující roli sehrála zrada z jejího blízkého okolí. Ve vězeňské zprávě adresované Karlu Ramešovi obvinila svou židovskou přítelkyni Evženii Synkovou: „Evženie Synková, Židovka, má na svědomí mě a deset dalších lidí. Je agentkou gestapa. Pane Karle, postarejte se o to, aby tato dvojí hra paní Synkové stala se známou. Ne, aby byla jednoho dne oslavována, když si to vůbec nezaslouží!“ ¹³ Podle tohoto Mariannina přesvědčení měla Synková v naději na záchranu sebe a své rodiny celou skupinu udat.

Odlišné, a zřejmě prostší vysvětlení však po válce nabídla Mariannina neteř Erika Haala. Podle její vzpomínky došlo k prozrazení neúmyslně: „Jedinkrát dala moje matka někomu z uprchlíků doklad o platbě, na kterém pro něj byla nějaká soukromá zpráva. Tento člověk byl ve Vídni zatčen, a tak se celá věc prozradila. Tento muž neměl v pase ‚J‘, byl polovičním Židem a to bylo pro moji matku velké štěstí, protože mohla říci, že nevěděla, že je Žid, a tak byla propuštěna. Ale pátrali samozřejmě dál a Marianne byla odesílatelem, a tak se celá věc prozradila.“ ¹⁴Tuto verzi podporují i soudní dokumenty, nicméně nedostatek jednoznačných pramenů neumožňuje s jistotou určit, která z verzí odpovídá skutečnému průběhu událostí.

věznění:

Po zatčení byla Marianne Golz-Goldlust nejprve vězněna v ženské věznici v Praze-Řepích. Následně byla umístěna do policejní věznice gestapa v Praze na Pankráci. Byla držena na oddělení II A, které sloužilo především pro vězně odsouzené k trestu smrti. Pankrácká věznice patřila v závěrečných letech okupace k hlavním místům výkonu trestu smrti v protektorátu. V rozmezí dvou let – od dubna 1943 do dubna 1945 – zde pod gilotinou zemřelo celkem 1075 lidí, z toho 155 žen.

Navzdory mimořádně tíživým podmínkám navázala Marianne na počátku července 1943 prostřednictvím motáku zaslaného do sousední cely kontakt s Dr. Richardem Máchou, rovněž odsouzeným k smrti. Mezi oběma postupně vznikl milostný vztah založený výhradně na tajné korespondenci. Její fungování umožňoval mimo jiné Karel Rameš, nepolitický vězeň s relativně větší volností pohybu. Právě on pašoval motáky mezi celami a zároveň vynášel dopisy, které vězni chtěli doručit svým blízkým mimo dosah německé vězeňské cenzury.

Dochované dopisy Marianne a Richarda představují mimořádně působivé svědectví. Jde o milostnou korespondenci dvou lidí odsouzených k smrti, psanou v bezprostřední blízkosti popraviště. Texty v sobě spojují naději i rezignaci, odvahu i pochybnosti. Vznikaly se zjevnou snahou uchovat si lidskost a schopnost milovat i v situaci, kdy oba pisatelé očekávali blízký konec. Část této korespondence publikoval roku 1946 Karel Rameš pod pseudonymem „Karel R.“ ve dvoudílné knize „Žaluji“ s podtitulem „Pankrácká kalvarie“, vydané nakladatelstvím Orbis. Publikace přináší dopisy a motáky vězňů a vězeňkyň odsouzených k smrti v pankrácké věznici z let 1940‒1945, doplněné fotografiemi některých popravených.

Na Marianne Golz-Goldlust Rameš ve své knize vzpomínal mimo jiné těmito slovy: „Mohlo-li se o někom říci i v těchto skromných a potupných poměrech, že je ‚šlechticem ducha‘, pak to mohla být jedině ona. Hrdá, s úsměškem pohlížející na ty ‚skutečně ubohé‘ wachtmeistry, na ten pochybný a hnusný výkvět německé moci. Ačkoliv jako Rakušanka uměla plynně německy, málokdy se snížila k tomu, aby se s dozorčí službou o něčem dohadovala, to musila být výjimka, když ji o to požádaly ostatní ženy z cely. Byla povýšena i nad otázkou jídla; třebas sama trpěla hladem a podvýživou, ovládala se do té míry, že nakládala s přídělem jídla jako s čímsi vedlejším.“ ¹⁵

rozsudek:

Současně s vyšetřováním se rodina Marianne Golz-Goldlust snažila zajistit právní pomoc. Nejméně od ledna 1943 usilovala o získání advokáta a po značných obtížích se obhajoby ujala pražská právnička JUDr. O. Schramek (její celé jméno ani jakékoliv další informace se prozatím nepodařilo dohledat), která byla Marianne později přidělena i jako tzv. povinná obhájkyně. V dopise sestře Rosi z května 1943 o ní Marianne napsala: „Tato žena jedná zcela nezištně. Dodala mi tolik odvahy, je to přeci žena. Ženy mají srdce, a když k tomu mají ještě rozum, jsou víc než muži. Jsem ráda, že mám ji a ne nějakého advokáta.“ ¹⁶

Proces proti Marianne Golz-Goldlust a dalším sedmnácti obžalovaným se konal 18. května 1943 před Zvláštním soudem u Německého zemského soudu v Praze. Obžaloba byla vedena v ideologickém duchu nacistické justice a snažila se kriminalizovat nejen konkrétní skutky, ale i osobní a sociální vazby obžalované. V žalobním spisu se například uvádělo: „Obžalovaná Golz-Goldlust je nyní potřetí vdaná. Její současný manžel je plný Žid. Z dřívějších manželů byl rovněž jeden plný Žid. Ze skutečnosti, že obžalovaná Golz-Goldlust je kvůli svým různým manželstvím s Židy duchovně zcela požidovštělá, udržuje přátelské styky s Židy, Položidy a přáteli Židů, může být vyvozeno, že obžalovaná Golz-Goldlust by byla nápomocna bez jakéhokoliv vnějšího či vnitřního donucení i do budoucna svým známým Židům při pokusu vyhnout se státním opatřením emigrací.“ ¹⁷

Soudní řízení probíhalo v době, kdy nacistická justice v Říši i v Protektorátu tvrdě postihovala jakoukoli formu pomoci pronásledovaným. Proces měl zjevně také exemplární zastrašující funkci. Z osmnácti obžalovaných byla Marianne a dalších devět osob odsouzeno k trestu smrti jako „sabotéři za napomáhání nepřátelům Říše“. ¹⁸

V odůvodnění rozsudku se o Marianne mimo jiné uvádělo: „Pohybovala se v židovských kruzích se snaživou činorodostí a zasazovala se za své židovské a položidovské přátele. Nejednala, jak již bylo vyzdviženo, z donucení, ale z vnitřního přesvědčení. Jejímu úsilí zavděčit se svým židovským přátelům odpovídá její nepřátelské naladění proti nacionálně socialistickému státu.“ ¹⁹

Právní snahy rodiny o zvrácení rozsudku zůstaly neúspěšné. Nepomohly ani opakované žádosti o milost. Marianne tak zůstávala v pankrácké věznici s vědomím blížící se popravy. Dne 5. října 1943, tři dny před jejím vykonáním, napsala sestře Rosi v motáku mimo jiné: „Dnes Ti ani já nic jiného nepíši, prohrála jsem hru o život. Jdu a pokouším se jíti jako hrdinka. Neplač, umírání stalo se obvyklým zjevem. Můj život byl krásný a až do poslední své hodiny jsem byla všemi svými přítelkyněmi milována a od mužů jsem ještě dostávala krásné milostné dopisy a byla jsem tak šťastná až do poslední hodiny.“ ²⁰

Téhož dne adresovala ještě jeden moták státnímu návladnímu, který měl být přítomen její popravě. Tento text patří k nejvýmluvnějším dokladům jejího postoje tváří v tvář smrti:

„Pane státní návladní,

nemám vůbec chuť vás vidět! Ale řeknu vám dnes několik slov.
Mnoho dobrého jste o mně u soudu neříkal. Jen jediné, jsem svérázná a inteligentní. S těmito slovy musím souhlasit a to také zavazuje. Budu mít odvahu, protože nikdo nemá právo vzít mi život. Budete mít jednou také odvahu, až vám osud předloží účet? Ale vy jste jen muž.
Jedno vám řeknu. Rozmyslete si kvůli takovým věcem vraždit ženy. Protože vy jste: vrahem na běžícím pásu a ještě k tomu vrahem žen.
Postarala jsem se o to, aby byl můj případ později přesně znám. A také udavači, nebudete moci v klidu spát. Přesto si pochutnávejte na vašem jídle, jednou vám osud také rozdá špatné karty. Pak si ze mě vezměte příklad.„

Marianne Golz roz. Belokostolsky²¹

poprava:

Dne 8. října 1943 byla Marianne Golz-Goldlust popravena. Stejně jako mnozí další odsouzení žila i ona v předchozích měsících mezi nadějí a očekáváním nevyhnutelného konce. Pro řadu vězňů a vězeňkyň představovala poslední psychickou oporu víra, že se nacistický režim zhroutí dříve, než dojde k vykonání rozsudku.

Podle pozdějších svědectví se Marianne v den své popravy pokusila uniknout gilotině vlastní rukou. Na přípravné cele měla požít smrtící jed. Pokud se tento pokus skutečně odehrál, nebyl úspěšný – z dostupných zpráv vyplývá, že byla ve stavu těžké indispozice či polovědomí přesto odvlečena na popraviště a rozsudek byl vykonán.

Krátce po popravě zaslal Karel Rameš do Vídně Mariannině sestře Rosi stručnou zprávu, v níž ji vyzýval k statečnosti a mimo jiné uvedl: „Prosím Vás, Madame, buďte statečná. Marianne Golz byla silnou, hrdinskou ženou.“ ²²

Další svědectví o posledních hodinách Marianne přináší moták její spoluvězeňkyně Otýlie Hynkové, která rovněž čekala na popravu. Obrátila se v něm přímo na Rosi a snažila se splnit slib daný zesnulé přítelkyni:

Slíbila jsem Marianně, že Vám po její smrti napíši. Dodržuji naše ujednání a splňuji je raději dříve, než sama půjdu. Moje Marianne mne předešla. Marianne byla po několik měsíců nemocna a ničeho nejedla. V těch posledních dnech, když věděla, že půjde, chtěla si přeřezati tepny, ale nedocílila toho. Chtěla se pověsiti, ale i to selhalo. V posledním okamžiku si opatřila prášky a v poslední noci jich použila. Bylo jí hodně špatně a v tomto politováníhodném stavu, téměř v bezvědomí byla ráno odvedena. Sekeře neušla, tak jako my všichni jí neujdeme. Zemřela tiše, bez vědomí kam jde. Paní Růženko, tak zemřela Vaše milá sestra, od všech milována a od každého želena. Moje Marianne, moje drahá Marianne, já ji tak miluji, promiňte mi, jsem velmi smutná, posílám Vám toto psaní, protože jsem to slíbila. Jinak nikomu nepíši, protože sama jsem již pro tento svět mrtva.“ ²³

poválečná reflexe příběhu ve veřejném prostoru:

Po druhé světové válce se připomínání Marianne Golz-Goldlust prosazovalo jen velmi pozvolna. Rodina se sice snažila dosáhnout alespoň dílčího oficiálního uznání jejího utrpení, veřejná připomínka však dlouho nepřicházela. Roku 1958 podal její mezitím znovu ženatý manžel Hans Golz žádost o kompenzaci u tzv. odškodňovacího úřadu v Berlíně. Úřad konstatoval, že Mariannin případ spadá podle odškodňovací legislativy do kategorie „škody na svobodě“. O dva roky později bylo přiznáno „odškodnění za omezení svobody“ za dobu jejího věznění v délce deseti měsíců a devatenácti dní ve výši 1500 marek – částka, která jen symbolicky reflektovala závažnost jejího osudu.

Veřejná reflexe jejího příběhu v Československu po roce 1945 prakticky chyběla. Na dlouhá desetiletí zůstala klíčovým svědectvím Ramešova kniha „Žaluji“ (1946), která však nebyla systematicky rozvíjena dalším výzkumem ani širší popularizací. Důvodů tohoto opomenutí bylo pravděpodobně více. Marianne byla žena bez vazby na komunistický odboj, její činnost měla spíše civilní charakter a navíc šlo o osobnost s nejednoznačnou národní identitou – Rakušanku německého jazyka úzce spojenou se židovským prostředím. Takový profil neodpovídal poválečnému ani pozdějšímu komunistickému kánonu „hrdinného odboje“, který preferoval především organizované, ideologicky vyhraněné formy rezistence.

Teprve po roce 1989 začalo docházet k postupné rehabilitaci a širšímu připomínání jejího osudu. Významnější morální uznání přišlo již dříve ze zahraničí: dne 9. června 1988 udělil Památník Yad Vashem v Jeruzalémě Marianne Golz-Goldlust posmrtně titul „Spravedlivá mezi národy“. V olivovém háji památníku byl na její počest zasazen strom č. 806. Toto ocenění patří mezi nejvyšší vyznamenání udělovaná Izraelem nežidovským osobám, které prokazatelně pomáhaly zachraňovat Židy během šoa.

K právní rehabilitaci došlo až na přelomu tisíciletí. Na základě iniciativy příbuzných potvrdilo dne 2. ledna 2000 státní zastupitelství při Zemském soudu v Berlíně, že rozsudek Zvláštního soudu v Praze z 18. května 1943 byl podle zákona o „zrušení nacistických rozsudků bezpráví v trestním soudnictví“ anulován. Tím byla Marianne Golz-Goldlust oficiálně právně rehabilitována.

Marianne byla za života třikrát provdána, vlastní děti však neměla. Její třetí manžel Hans se po válce znovu oženil a roku 1947 se mu narodil syn Ronald (Ronnie) Golz. Právě on se později výrazně zasloužil o připomínání Mariannina příběhu a o shromažďování pramenů k jejímu životu. Výsledkem jeho úsilí byla mimo jiné knižní publikace vydaná v několika jazykových mutacích, která vyšla roku 2014 také česky pod názvem „Byla jsem šťastná až do poslední hodiny“. Pátrání Ronnieho Golze po osudu Marianne zachytila také italská dokumentaristka Monica Repetto ve snímku „La vera storia di Marianne Golz“ (Skutečný příběh Marianne Golz, 2008).

Mariannino jméno dnes připomíná také několik pietních míst. Je uvedeno na památníku ve strašnickém krematoriu v Praze, jenž připomíná 1893 obětí nacismu z let 1941‒1945, zejména popravených v Praze na Pankráci, v Ruzyni a Kobylisích a vězně z poboček koncentračního tábora Flossenbürg. Pamětní deska s česko-německým textem byla odhalena v lednu 2020 na domě ve Farského ulici 425/4 v Praze, kde Marianne žila až do svého zatčení; iniciativa vzešla ze Společenství vlastníků domu a slavnostního aktu se zúčastnil i Ronnie Golz.

K dalším formám připomínky patřila výstava „Spravedlivá mezi národy ‒ Marianne Golz-Goldlust“, kterou v letech 2014–2015 uspořádalo Rakouské kulturní fórum v Praze ve spolupráci s berlínským Památníkem německého odboje a pražským Archivem bezpečnostních složek. Nejnověji byl její osud beletristicky zpracován v románu Petry Klabouchové „Duch Pankráce“ (2025), který literární formou zachycuje prostředí pankrácké věznice včetně vztahu Marianne Golz-Goldlust a Richarda Máchy (pod jinými jmény).

závěr:

Příběh Marianne Golz-Goldlust tak v sobě koncentruje několik vrstev, které jej činí mimořádně výmluvným svědectvím doby nacistické okupace. Ukazuje proměnu úspěšné umělkyně v osobnost, jež se v mezní situaci rozhodla jednat podle vlastního svědomí, mimo rámec organizovaného odboje a bez jistoty jakékoliv ochrany. Právě tato neinstitucionalizovaná, individuálně motivovaná pomoc pronásledovaným patří k podstatným, byť dlouho opomíjeným formám rezistence. Současně její osud připomíná, jak selektivní byla poválečná paměť. Skutečnost, že tato osobnost zůstala po desetiletí téměř mimo veřejný zájem, vypovídá více o dobových interpretačních rámcích než o významu jejích činů. Teprve pozdější výzkum a postupné připomínání umožnily její příběh znovu zasadit do širšího kontextu dějin nacistické perzekuce a občanské solidarity.

Více o materiálech Ozvěny ženských hlasů války

S podporou:

Internetové zdroje:

• DROBNÝ, Jaroslav: Ženy jako já neumírají v posteli. Hobulet, 25. 2. 2021. Dostupné z: https://www.praha7.cz/zeny-jako-ja-neumiraji-v-posteli/. 
• Golz-Goldlust Marianne. Pamětní desky v Praze, 18. 11. 2020. Dostupné z: https://www.pametni-desky-v-praze.cz/2020/11/18/golz-goldlust-marianne-na-dome-cp-425-4-ul-farskeho-praha-7-holesovice/. 
• Golz Maria (Belokosztolsky). Yad Vashem. Dostupné z: https://collections.yadvashem.org/en/righteous/4015062. 
• JELÍNKOVÁ, Nina: Duch, který chodil nocí. Karel Rameš zachránil tisíce motáků. Duch Pankráce pak prodával zmrzlinu. Médium.cz, 7. 1. 2026. Dostupné z: https://medium.seznam.cz/clanek/nina-jelinkova-duch-ktery-chodil-noci-karel-rames-zachranil-tisice-motaku-duch-pankrace-pak-prodaval-zmrzlinu-224616.
• Marianne Golz-Goldlust – Spravedlivá mezi národy. Kdykde.cz. Dostupné z: https://www.kdykde.cz/calendar/kdykde/572960-marianne-golz-goldlust-spravedliva-mezi-narody.
• Pamětní deska Marianne Golz-Goldlust. Spolek pro vojenská pietní místa. Dostupné z: https://www.vets.cz/vpm/42188-pametni-deska-marianne-golz-goldlust/#42188-pametni-deska-marianne-golz-goldlust. 
• Pamětní deska připomíná statečnou ženu Marianne Golz-Goldlust. Seniorclub.cz. Dostupné z: https://www.seniorclub.cz/pametni-deska-pripomina-statecnou-zenu-marianne-golz-goldlust/. 
• Ronnie Golz (Goldlust). Dostupné z: https://www.rgolz.de/. 
• Tolska, Marianne. Österreichisches Musiklexikon. Dostupné z: https://www.musiklexikon.ac.at/ml/musik_T/Tolska_Marianne.xml.

Literatura:

• GOLZ, Ronnie: Byla jsem šťastná až do poslední hodiny. Praha 2014.
• KAREL, R.: Žaluji: pankrácká kalvarie. Praha 1946.
• KOURA, Petr: „Je to vůbec nemyslitelné, že něco takového se může ve 20. století stát“. Pankrácká sekyrárna neboli oddělení II A. In: Paměť a dějiny, č. 1, 2008.

Poznámky – zdroje citací:

1. Dopis Marianne Golz-Goldlust Karlu Ramešovi, 5. 10. 1943. GOLZ, Ronnie: Byla jsem šťastná až do poslední hodiny. Praha 2014, s. 77. ↩︎
2. Vzpomínka Eriky Haala, nedatováno. GOLZ, Ronnie: Byla jsem šťastná až do poslední hodiny. Praha 2014, s. 93-94.
   ↩︎
3. Výpověď Hanse Golz-Goldlusta, nedatováno. GOLZ, Ronnie: Byla jsem šťastná až do poslední hodiny. Praha 2014, s. 90. ↩︎
4. Rozhovor s Erikou Haala, červenec 1987. GOLZ, Ronnie: Byla jsem šťastná až do poslední hodiny. Praha 2014, s. 105. ↩︎
5. Rozhovor s Erikou Haala, červenec 1987. GOLZ, Ronnie: Byla jsem šťastná až do poslední hodiny. Praha 2014, s. 101. ↩︎
6. Rozhovor s Ernou Steiner, 5. 11. 1989. GOLZ, Ronnie: Byla jsem šťastná až do poslední hodiny. Praha 2014, s. 109.
   ↩︎
7. Rozhovor s Ernou Steiner, 5. 11. 1989. GOLZ, Ronnie: Byla jsem šťastná až do poslední hodiny. Praha 2014, s. 110. ↩︎
8. Rozhovor s Ernou Steiner, 5. 11. 1989. GOLZ, Ronnie: Byla jsem šťastná až do poslední hodiny. Praha 2014, s. 111. ↩︎
9.  Rozhovor s Erikou Haala, červenec 1987. GOLZ, Ronnie: Byla jsem šťastná až do poslední hodiny. Praha 2014, s. 101.
   ↩︎
10. Rozhovor s Ernou Steiner, 5. 11. 1989. GOLZ, Ronnie: Byla jsem šťastná až do poslední hodiny. Praha 2014, s. 112.
    ↩︎
11. Rozhovor s Ernou Steiner, 5. 11. 1989. GOLZ, Ronnie: Byla jsem šťastná až do poslední hodiny. Praha 2014, s. 112.
    ↩︎
12. Dopis Marianne Golz-Goldlust Karlu Ramešovi, 5. 10. 1943. GOLZ, Ronnie: Byla jsem šťastná až do poslední hodiny. Praha 2014, s. 77.
    ↩︎
13. Dopis Marianne Golz-Goldlust Karlu Ramešovi, nedatováno. GOLZ, Ronnie: Byla jsem šťastná až do poslední hodiny. Praha 2014, s. 96-97. ↩︎
14. Rozhovor s Erikou Haala, červenec 1987. GOLZ, Ronnie: Byla jsem šťastná až do poslední hodiny. Praha 2014, s. 101.
    ↩︎
15. GOLZ, Ronnie: Byla jsem šťastná až do poslední hodiny. Praha 2014, s. 86-87.
    ↩︎
16.  Dopis Marianne Golz-Goldlust sestře Rosi Haala, 23. 5. 1943. GOLZ, Ronnie: Byla jsem šťastná až do poslední hodiny. Praha 2014, s. 32.
    ↩︎
17. GOLZ, Ronnie: Byla jsem šťastná až do poslední hodiny. Praha 2014, s. 98.
    ↩︎
18. GOLZ, Ronnie: Byla jsem šťastná až do poslední hodiny. Praha 2014, s. 98.
    ↩︎
19.  GOLZ, Ronnie: Byla jsem šťastná až do poslední hodiny. Praha 2014, s. 98.
    ↩︎
20.  GOLZ, Ronnie: Byla jsem šťastná až do poslední hodiny. Praha 2014, s. 82.
    ↩︎
21.  Dopis Marianne Golz-Goldlust státnímu návladnímu, 5. 10. 1943. GOLZ, Ronnie: Byla jsem šťastná až do poslední hodiny. Praha 2014, s. 84.
    ↩︎
22.  Dopis Karla Rameše Rosi Haala, nedatováno. GOLZ, Ronnie: Byla jsem šťastná až do poslední hodiny. Praha 2014, s. 86. ↩︎
23. Dopis Otýlie Hynkové Rosi Haala, nedatováno. GOLZ, Ronnie: Byla jsem šťastná až do poslední hodiny. Praha 2014, s. 84-85.
    ↩︎