Přihlaste se do našeho newsletteru!

  • Deutsch
  • English

    • Proč tu písničku chci zpívat, když ani nevím, jestli ji dozpívám…?

    Příběh Růženy Danielové

    Michal Schuster


    Článek z cyklu „Ozvěny ženských hlasů války“

    Životní příběh Růženy Danielové patří k těm osobním svědectvím o holocaustu, na která lze jen těžko zapomenout. Pokud je dokážeme dočíst do konce…


    Těžký, ale poklidný život Růženy Danielové a její rodiny zásadně narušila druhá světová válka a nacistické rasistické běsnění vrcholící mučením a vražděním v koncentračních táborech. Její osud je zachycen v úředních dokumentech, poválečných vzpomínkách, odborných pracích i filmových a rozhlasových nahrávkách. Zvláštní místo v něm zaujímá píseň „Aušvicate hi kher báro“, kterou zpívala již během věznění v Auschwitz-Birkenau a která se později stala jedním z nejznámějších hudebních svědectví a symbolem nacistického pronásledování Romů a Sintů.

    dětství a rodina:

    Růžena Danielová, rozená Malíková, se narodila 27. února 1904 v Čejči na Hodonínsku. Její matkou byla Alžběta Malíková, svobodná matka a nemanželská dcera Marie Malíkové z Dubňan. Růženino dětství bylo spojeno s jižní Moravou, především s obcemi na Hodonínsku. Podle vlastního vyprávění v dětství procházela se svou slepou matkou tamní vesnice Hovorany, Čejkovice a Terezín, nejčastěji však pobývaly v Mutěnicích, kde bydlely u různých lidí. Matčiny sestry se provdaly na západní Slovensko, konkrétně do Kopčan a Skalice, jeden ze strýců snad žil v Holíči. 1

    Už od svých šestnácti let žila Růžena Malíková s Martinem Danielem, narozeným 12. června 1900 v Lechovicích na Znojemsku jako nemanželský syn Barbory Danielové. O začátcích jejich soužití víme jen to, že mezi lety 1920 a 1927 bydleli v Kobylí na Břeclavsku, společně s další rodinou v deputátním (zaměstnaneckém) domku tehdejší Slavíčkovy cihelny v trati Úlehly mezi Kobylím a Čejkovicemi. Když Hubert Slavíček z Čejče cihelnu počátkem dvacátých let koupil, byl to jen menší rukodělný provoz. V dalších letech se mu jej podařilo rozšířit a mechanizovat, takže výroba vzrostla z přibližně 70 000 cihel ročně na asi půl milionu. 2 Růžena Malíková a její partner Martin pracovali na výrobě cihel a podle vzpomínek pamětníků byli velice pracovití: nakládali hlínu, řezali ji a předávali na podnosy k dalšímu zpracování. Martin kromě toho také dělal ve fabrice hlídače. 3 Martin a Růžena se vzali až 29. června 1926 v Kobylí. 4 V této vesnici se partnerům narodily také první děti. Syn František přišel na svět 7. července 1921, ale zemřel však již 11. května 1922. Následovali Jan, narozený 25. února 1923, Magdaléna, narozená 22. února 1925, a Tomáš, narozený 7. března 1927. 5

    Růžena Danielová (druhá zleva) s manželem Martinem (třetí zleva) v cihelně v Mutěnicích. Zdroj: HOLÝ, Dušan, NEČAS, Ctibor: Žalující píseň. Strážnice 1993.

    V roce 1927 se celá rodina přestěhovala do Břeclavi, kde zůstala do roku 1938. Bydleli v malé kolonii zvané Genža, ležící blízko města u železniční trati a tehdejších ulic Lesní a Lanžhotské. Tvořily ji čtyři nouzové domky bez popisných čísel, označované pouze římskými číslicemi. I tady pracovali manželé Danielovi převážně v cihelně v sousední Poštorné (dnes část Břeclavi). Sčítací operát z roku 1930 uvádí Martina Daniela také jako dělníka u městského stavebního úřadu. V Břeclavi se jim pak 11. února 1932 narodila dvojčata Zuzana a Michal. Až do své smrti roku 1935 s rodinou sdílela společnou domácnost také Růženina matka Alžběta. 6

    Další zásadní změna pro Danielovy přišla na konci třicátých let, když byla cihelna v Poštorné uzavřena a oni si museli hledat práci jinde. To se jim podařilo a brzy získali stálé zaměstnání v obecní cihelně v Mutěnicích. Tady už pracoval i jejich nejstarší syn Jan, který však brzy – spolu s některými dalšími mutěnickými chlapci – odjel za prací do Lince v Rakousku. Růžena se vedle práce v obecní cihelně věnovala také péči o vlastní domácnost a posluhovala u místních v okolí. Chodívala se staršími dětmi vypomáhat při mlácení obilí, během vinobraní i při dalších polních pracích. Za tuto výpomoc dostávali nejen peníze, ale i odměnu v naturáliích. V Mutěnicích zpočátku bydleli opět v deputátním příbytku v obecní cihelně. V roce 1940 si ale postavili vlastní rodinný dům, který měl dvě obytné místnosti a rozlehlou verandu s malou kuchyní. Dům se kvalitou a vybavením nelišil od jiných stavení chudších vesnických obyvatel. Jak vyplývá z úředních dokumentů, Martin a Růžena Danielovi neuměli číst ani psát, přesto pro své děti chtěli lepší vzdělání. Zatímco nejstarší Jan vychodil jednu z břeclavských obecných škol, ostatní děti pokračovaly ve školní docházce nebo ji zahajovaly v Mutěnicích. 7

    Mutěničtí obyvatelé přijali Růženu a Martina Danielovy jako pracovité a spořádaně žijící manžele, kteří se dobře starali o své děti a navazovali běžné sousedské vztahy. 8 Růžena sama po druhé světové válce zdůrazňovala, že byla v Mutěnicích dobře přijímána a že se účastnila místního společenského života, včetně plesů, hodů a dalších slavností:

    „Nás měli lidé rádi. Já nevím, nás lidé neodstrkávali. Nikdy! Kolik plesů bylo, na každý jsem měla pozvánku. A všude jsem byla v kole. […] Mě měli lidé strašně rádi.“ 9

    V jiné vzpomínce uvedla:

    „Nás v Mutěnicích nevedli za Cigány. Nikdy v životě! […] Kdepak nám někdo ublížit! Mně nikdo u nás neřekl Růžena Cigánka.“ 10

    Významnou a váženou postavou tehdejšího obecního života v Mutěnicích byl Jan Kratochvíla (1887–1950), chalupník, cestář a obecní funkcionář, který byl v letech 1919–1920 a 1932–1945 také starostou za sociálně demokratickou stranu. 11 Růžena Danielová na něj vzpomínala velmi osobně:

    „My jsme byli s ním – se starostou – jedna ruka. Jak kdyby moje Majduša byla jejich dcera. Jestli byl hon, jestli byly hody, jestli byla slavnost, jestli byly vinařské závody, já jsem všude byla! […] Co jsem se s ním natancovala!“ 12

    Hosté na svatbě Magdaleny Danielové roku 1943 před rodinným domem Danielových v Mutěnicích. Zdroj: HOLÝ, Dušan, NEČAS, Ctibor: Žalující píseň. Strážnice 1993.

    deportace a pokusy o záchranu:

    Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava se Danielovi spolu s ostatními jednotlivci a rodinami, které protektorátní úřady označily za rasové „cikány“ nebo „cikánské míšence“, stali objektem nacistické perzekuce a genocidy, ačkoliv protiromská opatření prvních let německé okupace se jich zpočátku zásadně nedotkla. To se radikálně změnilo roku 1943, kdy byly na základě tzv. osvětimského výnosu šéfa německé policie a SS Heinricha Himmlera z 16. prosince 1942 zahájeny hromadné deportace Romů a Sintů z protektorátu do koncentračního a vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau. 13

    Také Danielovi byli v březnu 1943 odvezeni na vlakové nádraží ve Strážnici, kde byli soustřeďováni Romové z Mutěnic a okolních obcí určení k transportu. Růžena Danielová to později popsala slovy:

    „Tak my jsme ve třiačtyřicátém roku dostali takové avízo z obce, že se chystá něco, že nás odvedou někam do světa na dva měsíce; tak nám to vykládali. A sebrali nás. Dali nás do Strážnice. Všechny i s dětmi. Ze Strážnice nás vzala zase obec zpátky do Mutěnic. Pak to trvalo myslím ale – nevím jestli šest týdnů a pak nás zase sebrali a už nás přímo do Osvěnčína dali.“ 14

    Její vzpomínka ukazuje nejen nejistotu, v níž rodina žila, ale také skutečnost, že první odvedení do Strážnice ještě neskončilo deportací. Návrat Danielových do Mutěnic byl nejspíš výsledkem zásahu místních představitelů obce, kteří se za rodinu pokusili zaručit. Podobné, byť spíše ojedinělé snahy o záchranu romských jednotlivců a rodin ze strany obecních představitelů jsou doloženy i v několika dalších moravských obcích, například v případě rodiny Dychovy v Hruškách na Břeclavsku15 nebo v případě rodiny Emílie Machálkové rozené Holomkové v Nesovicích na Vyškovsku.

    Naděje na záchranu však netrvala dlouho. Po několika týdnech se akce opakovala a tentokrát již německá kriminální policie na záruky ze strany obecních představitelů nepřistoupila. Takže i Danielovi byli zařazeni hned do následujícího připravovaného květnového transportu. Rodina se v posledních týdnech před deportací pokusila zachránit alespoň nejstarší dceru Magdalénu a to tím, že ji provdali za jejího neromského partnera Zdeňka Adamce z Velvar, který tehdy v Mutěnicích pracoval jako zemědělský dělník. Podle vzpomínky Růženy Danielové tento smíšený sňatek lidé v Mutěnicích doporučovali v naději, že Magdaléna nebude zařazena do transportu a že by to snad mohlo pomoci i celé rodině. Jenže to deportaci nezabránilo a Magdaléna, tehdy již těhotná, byla spolu se svými rodiči a sourozenci zařazena do hromadného transportu, zatímco novomanžel Zdeněk Adamec zůstal v obci.16

    Před nuceným odchodem z Mutěnic požádal Martin Daniel starostu Jana Kratochvílu, aby jejich dům v době, kdy budou pryč, svěřil spolehlivému člověku; během války v něm tedy bydlel četník Bednařík s rodinou. Starosta se podle Růženiny vzpomínky snažil rodině pomoci i při samotném odchodu z obce: když Danielovi odcházeli z Mutěnic, přinesl jim na cestu víno svařené s vodou a pět bochníků chleba. Podle pozdějších zjištění se Jan Kratochvíla za okupace snažil chránit řadu místních občanů před pronásledováním a vězněním a pro Danielovy učinil vše, co bylo v jeho možnostech. V případě nacistické deportační politiky však místní solidarita a osobní přímluvy nepomohly, a tak byli Danielovi počátkem května 1943 eskortováni na sběrné místo v Hodoníně.17

    věznění v koncentračních táborech:

    Hromadný transport s rodinou Danielových, vypravený z Brna a čítající přes 850 mužů, žen a dětí, dorazil do koncentračního a vyhlazovacího tábora Auschwitz II-Birkenau 7. května 1943. 18 Růžena Danielová, její manžel Martin a jejich děti Jan, Magdaléna, Tomáš, Zuzana a Michal byli internováni v táborovém úseku B-II-e, který nacistická správa označovala jako „Zigeunerlager“ (tzv. cikánský tábor). V této části tábora bylo postupně uvězněno zhruba 23 000 Romů a Sintů, z nichž většina tam také zemřela. Na rozdíl od jiných částí osvětimského komplexu v něm nebyli muži, ženy a děti bezprostředně po příjezdu oddělováni. Zachování rodin pohromadě však nic neměnilo na tom, že vězňové a vězeňkyně byli vystaveni systematickému násilí, hladu, nemocem, pseudolékařským pokusům, nucené práci a postupné fyzické likvidaci. 19

    Jak po válce vzpomínala Růžena Danielová, brutální zacházení začalo již bezprostředně po vystoupení z transportu:

    „To víš, jak na tom nádraží, jak to vypadalo. Jestli byl klacek nebo byl pantofel, no – co bylo, co měl zkrátka v ruce, každého nás navštívili.“

    Příchozí byli seřazeni do pětic a za neustálého bití hnáni do táborového úseku. Příslušníci strážních jednotek používali vše, co právě měli v rukou – hole, obuv nebo násady pracovního nářadí. Růženin syn Tomáš měl při příchodu zlomenou ruku, Jan rozbitou hlavu, Růženu bili přes nohy a jejího manžela mlátili po celém těle. 20

    První noc strávili zbědovaní lidé namačkáni ve znečištěném bloku s podlahou plnou výkalů. Tam probíhala jejich evidence a tetování vězeňských čísel. Martin Daniel dostal číslo Z-7569, synové Jan Z-7570, Tomáš Z-7571 a Michal Z-7572. Růženě Danielové bylo vytetováno číslo Z-8259, dcerám Magdaléně Z-8260 a Zuzaně Z-8261. 21 Písmeno Z, odvozené od německého označení „Zigeuner“, se stalo součástí jejich táborové identity. Při přijímací proceduře byli vězňové a vězeňkyně zbaveni oblečení i všech osobních věcí a dostali opotřebované, často zavšivené oděvy a dřeváky po zemřelých. 22 Danielovi se při rozdělování vězňů a vězeňkyň na jednotlivé bloky snažili zůstat pohromadě: „My jsme se cpali vždycky jeden za druhým; ta rodina, abychom byli všichni.“ 23 A ačkoli se jim to podařilo a dostali se společně na blok číslo 8, nepomohlo jim to vyhnout se podmínkám, které panovaly v přeplněných dřevěných barácích. Věznění lidé leželi namačkáni na holých dřevěných pryčnách bez slámy a přikrývek v barácích původně určených pro ustájení koní. Růžena Danielová vzpomínala na zhoršení situace kvůli nastupujícímu podzimu:

    „Na těch deskách jsme leželi – leželo nás osm. Jinovatka veliká byla, přimrzlo nám tělo k těm deskám. To byly takové konírny, nebo co to bylo. Takže nám to maso na těch deskách přimrzlo, jak ses otáčel, tak to maso ti tam zůstávalo.“ 24

    Každodenní život v lágru určovaly mnohahodinové apely, bití, nucená práce, hlad a trvalá nejistota. Věznění lidé museli nastupovat k počítání nejméně dvakrát denně, a to bez ohledu na počasí, zdravotní stav nebo věk. Když nebyli nasazeni do práce, často je alespoň vyhnali ven a museli stát na „apelplacu“. Jakýkoli projev slabosti, nedodržení příkazu nebo pokus získat něco k jídlu mohl být potrestán surovým bitím. Mnohé pracovní úkoly postrádaly jakýkoli praktický význam a sloužily především k vyčerpávání a ponižování vězňů. Růžena Danielová mimo jiné popisovala, že ženy nosily na ramenou velké nádoby naplněné kamením a pracovaly bosé, nedostatečně oblečené a hladové v rozbahněném terénu. 25

    Strava byla množstvím i výživovou hodnotou naprosto nedostatečná. Vězni a vězeňkyně dostávali několik brambor, řídkou polévku z kopřiv, řepné řízky nebo jiné zbytky, které bývaly znečištěné, zkažené a napadené hlodavci. Ještě závažnější byl nedostatek pitné vody. Vodovod byl zpočátku zaveden pouze do kuchyní a později do umýváren a nemocnice, voda však byla pouštěna jen omezeně a navíc byla zdravotně závadná. Věznění lidé se často nemohli ani umýt a za pokusy napít se nebo provést základní hygienu často následoval tvrdý trest. 26 Růžena Danielová po válce vzpomínala také na lékařské pokusy, kterým byla v táboře vystavena. Spolu s dalšími ženami byla odvedena na nemocniční blok, kde jí zakryli oči, opakovaně ji bili a podrobili bolestivým zásahům do hlavy a dalších částí těla. Popisovala vpichy silnou jehlou, vznik hnisajícího otoku a vyříznutí části tkáně z ruky, do níž jí následně měla být vpravována neznámá látka. Jindy ji s dalšími vězeňkyněmi zavřeli v malé místnosti, kde musela snášet nesnesitelně vysoké teploty. 27

    V prostředí všeobecného hladu se Růžena Danielová snažila získat jakoukoli potravu především pro své děti. V jedné ze svých vzpomínek popsala, jak z prostoru pod latrínami sbírala zbytky řepy, zelí a okurek, ukrývala je pod oděvem a odnášela dětem. Při jednom takovém pokusu ji přistihl příslušník táborového personálu, surově ji zbil a zkopal. Přesto zbytky donesla na blok a rozdělila je mezi své děti:

    „Já jsem jim to vytřepala, ty šupečky, a dávala jsem jim to každému do huby, aby déle vydržely, chuďátečka.“ 28


    Hlad, žízeň, špína, zavšivenost, fyzické násilí a extrémní psychické zatížení vedly k rychlému šíření nemocí. Nemocnost v romském táboře výrazně vzrostla zejména v létě roku 1943 a znovu během zimy 1943–1944. Nemocní vězňové zůstávali často bez odpovídající léčby, hygieny i základní péče. Tyto nelidské podmínky zasáhly také do osudu rodiny Danielových. Jako první zemřel v srpnu 1943 Martin Daniel, 29 který se podle Růženina vyprávění jednoho dne nevrátil z práce. V září 1943 (podle jiných zdrojů až v únoru 1944) zemřela Zuzana, 30 v prosinci 1943 Jan, 31 Magdaléna 32 a Tomáš. 33 Jako poslední zřejmě zahynul Michal, ale přesné datum jeho úmrtí není známo. 34

    Růžena Danielová později popsala své poslední setkání s Michalem:

    „Tak teď mně vzali poslední dvě děti. No a někam je zavedli na ten, říkali tomu revír, krankenbau německy a revír tomu říkali, taková marodka že to byla. No a teď mně kterási ženská řekla, že tam a tam na tom bloku je a že mě volá. […] A já jsem už podlézala pod ten drát, tam to bylo všecko ohrazené, ale nebylo to nabité elektřinou, takový drát tam byl. A já jsem si pod to strčila desku, a tak jsem to tam vyrýpala, a tak jsem se dostala k těm vrátkám, k těm dveřím na ten blok. A teď tam ten starý zavolal: Který jste tady Michal? […] No a teď on jde ke mně po tom bloku, já jdu a on ke mně: Maminko, zabijou tě, nechoď sem! Chudáček – nahý, strupatý, celý strupatý a chytl mě: Maminko, já bych chtěl jít domů. Jak ty můžeš, povídám, Mišánku, jít domů? Já bych pil vody, maminko, já bych jedl, já jsem hladný, já jsem nemocný. Horečky měl, chudáček! A tož potom nás jeden rozehnal, nevím, kdo to byl, takový mladý nás rozehnal, a já jsem se musela sebrat a jít. On také, chudáček, šel. A víc jsem ho neviděla. Už jsem od té doby neviděla nikoho ze svých dětí.“ 35

    Když v roce 1944 nacistické vedení rozhodlo o likvidaci romského tábora v Auschwitz II-Birkenau, byli práceschopní vězni a vězeňkyně postupně převáženi do jiných koncentračních táborů, zatímco ostatní muži, ženy a děti v počtu zhruba 4 300 osob byli v noci z 2. na 3. srpna 1944 zavražděni v plynových komorách. Růžena Danielová byla 2. srpna 1944 zařazena do posledního transportu žen do koncentračního tábora Ravensbrück,36 kde dostala vězeňské číslo 48 715. 37 Po několika týdnech byla z Ravensbrücku dál převezena na práci do pobočného tábora při závodě Arado Flugzeugwerke ve Wittenbergu, jehož vězeňkyně byly nasazeny do letecké výroby. Tábor byl původně organizačně podřízen koncentračnímu táboru Ravensbrück, avšak na konci roku 1944 přešel spolu s některými dalšími ženskými pobočnými tábory pod správu koncentračního tábora Sachsenhausen, který byl do té doby určen pouze mužům. 38 Z pozdějších vzpomínek vyplývá, že Růžena Danielová tam zůstala až do konce války. V posledních týdnech věznění pozorovala postupný odchod dozorkyň a rozklad táborové správy. Po opuštění tábora po jeho osvobození se spolu s dalšími vězeňkyněmi vydala pěšky směrem k československým hranicím. Trpěla omrzlinami nohou, kolen i dalších částí těla a podle vlastního vyprávění putovala několik týdnů, převážně v noci. Po překročení hranic se jí podařilo dostat do Přerova a následně dorazit domů. 39

    poválečný život:

    Když se koncem května 1945 dostala do Mutěnic, rodinný dům, který se svým manželem před válkou v Mutěnicích postavili, stále obýval četník Bednařík s rodinou. Růžena u nich našla na tři měsíce útočiště. Protože se nikdo z jejích nejbližších nevrátil, zahájila úřední řízení o jejich prohlášení za mrtvé, což se stalo po vykonaném šetření na základě rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze září 1946. Jejich jména a životní data jsou uvedena v Mutěnicích na pomníku připomínajícím oběti druhé světové války z této obce.40

    Následky táborového věznění Růženu Danielovou provázely po zbytek života. V roce 1968 jí byla v souvislosti s nacistickou perzekucí přiznána plná invalidita. O hloubce jejího traumatu vypovídá také vzpomínka na zájezd bývalých protifašistických bojovníků do Osvětimi v roce 1966:

    „Jak jsme šli z Aušvicu do Birkenau, mně začalo hučet v hlavě, já jsem vyskočila z toho autobusu ven, já jsem se tam chtěla zabít. Na tom místě, kde padly moje děti. Tam jsem se chtěla zabít. A nešlo to… Já už nechci o Osvěnčíně ani slyšet!“ 41

    Růžena Danielová po druhé světové válce s vytetovaným vězeňským číslem. Zdroj: HOLÝ, Dušan, NEČAS, Ctibor: Žalující píseň. Strážnice 1993.

    V poválečných letech spojila Růžena Danielová svůj život s houslistou Pavlem Kubíkem (1902–1982), jenž pocházel z romské hudební rodiny z Hrubé Vrbky na Horňácku. Jeho mladším bratrem byl primáš Josef „Jožka“ Kubík (1907–1978), jedna z nejvýznamnějších osobností horňácké lidové hudby. Také rod Kubíků byl během nacistické okupace těžce zasažen protiromskou perzekucí, nicméně oba bratři byli roku 1943 spolu s několika dalšími z probíhajících transportů do koncentračního tábora vyjmuti, a tak se zachránili. 42

    Růžena Danielová roku 1982. Zdroj: HOLÝ, Dušan, NEČAS, Ctibor: Žalující píseň. Strážnice 1993.

    Růžena Danielová a Pavel Kubík spolu žili v Mutěnicích, Hodoníně a také v Hrubé Vrbce. V závěru svého života bydlela Růžena Danielová v penzionu pro seniory v Hodoníně. Etnolog a muzikolog Dušan Holý uvedl v nekrologu otištěném v novinách Lidová demokracie: „Nedávno si nešťastně zlomila nohu, navštívil jsem ji proto v nemocnici a možná se mi ji podařilo na okamžik i rozptýlit, takže se rozvykládala. Ale jinak dávala jasně najevo, že její hlavní touhou je odejít – jejími vlastními slovy: odejít tam, kde jsou už tak dlouho její děti.“ 43 Růžena Danielová zemřela 3. května 1988 ve věku osmdesáti čtyř let v nemocnici v Hodoníně a je pohřbena na tamním městském hřbitově.

    žalující píseň:

    Jedním z nejvýznamnějších svědectví, která se nám dochovala z nacistických koncentračních táborů, je romská píseň „Aušvicate hi kher báro“ (V Osvětimi je velký barák), též zkráceně „Aušvicate“ (V Osvětimi). Patří k takzvaným žalujícím písním, v nichž Romové a Sintové zachycovali zkušenost s pronásledováním, internací a táborovým násilím. Písně o utrpení za druhé světové války byly často vytvářeny na nápěvy starších romských lidových písní. Jejich texty se šířily ústně, proměňovaly se podle zkušenosti jednotlivých zpěváků a zpěvaček a vztahovaly se k různým internačním, pracovním a koncentračním táborům. Zpěv přitom vězněným lidem nepřinášel pouze dočasnou úlevu od strachu, bolesti a zoufalství, ale pomáhal jim také udržovat vzájemnou solidaritu, pocit sounáležitosti a vlastní lidskou identitu. V situacích, kdy bylo například během apelů zakázáno mluvit, mohly improvizované písně částečně plnit také komunikační funkci. Zpěv ve vlastním jazyce současně představoval formu odporu proti demoralizaci a nacistickému systému, který usiloval o zbavení individuality vězněných lidí.

    Píseň „Aušvicate hi kher báro“ pravděpodobně vznikala jako kolektivně vytvářené a sdílené dílo v koncentračním a vyhlazovacím táboře Auschwitz-Birkenau na melodii staré romské písně „Oda kalo čirikloro“ (Ten černý ptáček). V odborné literatuře je označována za táborovou píseň v nejužším smyslu, neboť vznikla a byla zpívána přímo v koncentračním táboře Auschwitz a její text zachycoval konkrétní podmínky tamního věznění. Současně se tato píseň stala prostředkem ústního předávání zkušenosti okolnímu světu a budoucím generacím. Neměla ustálený tvar a kolovala v různých variantách, které byly po roce 1945 zaznamenány v polském, moravském a rovněž slovenském prostředí. Slovenské obměny vztahovaly původní motiv také k Dubnici nad Váhom na západním Slovensku, kde se za druhé světové války nacházel pracovní tábor a poté romský internační tábor. 44

    Růžena Danielová patrně převzala nápěv a základní motivy písně, které mezi vězněnými lidmi již kolovaly, a přetvořila je ve vlastní variantu nesoucí její konkrétní zkušenost. Podle jejího vlastního vyprávění zpívala píseň v táboře po večerech společně se slepým harmonikářem Františkem Danielem z Oslavan a jeho manželkou. 45 K nejvýznamnějšímu ranému zachycení písně došlo v dubnu 1957, kdy se v Hrubé Vrbce konala oslava padesátých narozenin primáše Jožky Kubíka. Před shromážděnými gratulanty tehdy Růžena Danielová vysvětlila, za jakých okolností píseň zpívala, a přednesla její romský text. Vzhledem k přítomnosti pracovníků Československého rozhlasu Brno bylo její vystoupení nahráno na magnetofonový pás. V úvodu Růžena Danielová prohlásila:

    „Já vám musím říct, vážení hosté, proč tu písničku chci zazpívat a proč aby byla známá v obecenstvu ve světě: Já jsem byla zavřená dva roky a tu píseň, když nejvíc ran jsem dostávala – z kolen mně padalo maso, z loktů to samé, kříže mám dodneška polámané – při těch největších ranách jsem skládala tuto píseň, kterou vám zazpívám; nejsem si jistá, jestli ji dozpívám, jestli nezačnu brečet.“ 46


    Píseň „Aušvicate hi kher báro“ je nářkem nad odloučením, hladem a bezmocí. Osobní rovina písně se prolíná s kolektivní zkušeností vězňů – milostný a rodinný žal se mění ve výpověď o životních podmínkách celého společenství. Koncentrační tábor v Osvětimi se v písni objevuje jako velké vězení, v němž sedí a naříká zpěvaččin milý. Další sloky vypovídají o nedostatku jídla, o tom, že vězni nemají ani kousek chleba, a o násilí táborových funkcionářů. Některé interpretace vysvětlují část textu také jako nepřímý odkaz na sexuální násilí vůči vězněným ženám. Píseň zároveň obsahuje také výrazný prvek hněvu a vzdoru, který nejsilněji zaznívá v závěrečném volání: „Až jednou domů půjdu, blokaře zabiju.“ Verš lze v kontextu písně číst jako touhu po odplatě vyvolanou extrémním táborovým násilím. Stejně jako další písně vzniklé v koncentračních a jiných internačních táborech totiž není pouze nářkem nad utrpením a smrtí, ale zároveň obžalobou pachatelů a odmítnutím úplného podřízení táborovému násilí. 47

    Aušvicate hi kher báro / V Osvětimi je velký dům – Emília Machálková

    V sedmdesátých letech se s písní „Aušvicate hi kher báro“ prostřednictvím etnologa a muzikologa Dušana Holého seznámil hudební skladatel a muzikolog Miloš Štědroň. Společně s hudebním skladatelem Arnoštem Parschem využil její melodii jako základ skladby pro violu a Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů (BROLN) nazvané „Pláč Růženy Danielové z Hrubé Vrbky nad manželem v Osvětimi“. Skladba vznikla roku 1975, kdy též získala první cenu v mezinárodní rozhlasové soutěži Prix Bratislava. Autoři v ní propojili melodický materiál romské písně s postupy soudobé kompozice. Nahrávka později vyšla na několika gramofonových deskách. Miloš Štědroň na motivy písně později vytvořil také krátkou komorní skladbu pro soubor Due Boemi di Praga a melodii odlišným způsobem zpracoval rovněž v dechovém triu pro hoboj, klarinet a fagot. 48

    Celý text písně „Aušvicate hi kher báro“ společně s nápěvem byl poprvé otištěn roku 1984 v rozhovoru Dušana Holého s Milošem Štědroněm v časopise Národopisné aktuality. 49 O dva roky později bylo několik slok bez notového zápisu zařazeno také do brožury k pořadu „Ľudia z rodu Rómov“, uvedenému na XXXI. folklorním festivalu ve Východné v roce 1986. 50 V roce 1991 následoval odborný rozbor nápěvu ve studii Dušana Holého, Bartoloměje Daniela a Miloše Štědroně věnované starým romským lidovým písním. 51

    Text a překlad písně „Aušvicate hi kher báro“ podle Růženy Danielové Stáhnout

    Završením dlouholetého výzkumu Dušana Holého se stala kniha „Žalující píseň“ z roku 1993. Knihu vytvořil ve spolupráci s historikem Ctiborem Nečasem, který se tématu dějin československých Romů a Sintů a především jejich nacistického pronásledování věnoval již od sedmdesátých let. Přípravné studie k této knize byly již v roce 1988 oceněny v 36. ročníku soutěže Českého svazu protifašistických bojovníků o nejlepší vzpomínkové, historické a dokumentační práce s antifašistickou tematikou. Píseň „Aušvicate hi kher báro“ je postavena do čela publikace spolu s životním příběhem Růženy Danielové a jejími výpověďmi. Dušan Holý v knize porovnal moravské, slovenské a polské varianty, hledal jejich starší hudební a textové kořeny a shromáždil také další písně vztahující se k nacistickým koncentračním táborům. 52

    Na knihu „Žalující píseň“ a svědectví v ní shromážděná navázal režisér Břetislav Rychlík dokumentárním filmem „Ó, tu kálo čiriklóro“ (Ó, ty černý ptáčku), který natočila Česká televize v roce 1997. Film, věnující se nacistickému pronásledování českých a moravských Romů a Sintů, místům jejich internace a osudům přeživších, byl v roce svého vzniku oceněn na festivalu Academia Film Olomouc (AFO) Cenou Antonína Františka Šulce „za věcné zobrazení a historickou dokumentaci holocaustu romské minority“. 53

    V roce 2013 vyšla píseň „Aušvicate hi kher báro“ v několika interpretačních a kompozičních podobách na CD „…to jsou těžké vzpomínky“, připraveném ve spolupráci Českého rozhlasu Brno a Muzea romské kultury. 54 Album přináší nejen nejstarší dochované podoby písní spojených s nacistickou genocidou Romů a Sintů včetně historické nahrávky Růženy Danielové, ale také jejich další proměny v následujících generacích. Jednou z nejznámějších poválečných interpretek písně „Aušvicate hi kher báro“ v českém prostředí byla Emílie Machálková, pocházející z moravské romské rodiny Holomkových, jejíž velká část zahynula za druhé světové války v nacistických koncentračních táborech. Píseň se naučila zprostředkovaně a její interpretace tak představuje hudební i paměťovou spojnici mezi generací přeživších a generacemi následujícími. 55

    K celosvětovému rozšíření písně „Aušvicate hi kher báro“, která byla dosud předávána především ústně, hlavně prostřednictvím přeživších, však výrazně přispěl dokumentární hudební film „Latcho drom“ z roku 1993 od francouzského režiséra romského původu Tonyho Gatlifa.56 Snímek prostřednictvím hudby, zpěvu a tance sleduje symbolické putování Romů z Indie přes různé části Evropy a představuje rozmanité podoby romské kultury v jednotlivých zemích. Ve filmu zazní píseň nejprve ve společném zpěvu dvou žen a následně se připojuje sólový hlas přeživší Margity Makulové ze Slovenska. 57

    Píseň „Aušvicate hi kher báro“ se stala jedním z nejznámějších a nejčastěji interpretovaných hudebních symbolů nacistické perzekuce Romů a Sintů. Pravidelně zaznívá při pietních a připomínkových aktech a v různých textových a melodických variantách je součástí repertoáru (nejen) romských hudebních souborů a zpěvaček v řadě zemí. Vedle připomínky obětí tak plní také funkci kolektivní paměti, historického svědectví a vyjádření individuální i společné romské identity. 58

    závěr:

    Příběh Růženy Danielové ukazuje nacistickou genocidu Romů a Sintů z perspektivy ženy a matky, která se v koncentračním táboře pokoušela udržet svou rodinu při životě a po válce se musela vyrovnávat s její úplnou ztrátou. Její svědectví zachycuje nejen táborové násilí, hlad a smrt, ale také předválečný rodinný život, sousedské vztahy, pokusy místních lidí o pomoc a dlouhodobé následky prožitého traumatu. Právě propojení těchto rovin umožňuje vnímat genocidu nikoli pouze jako sled represivních opatření a hromadných deportací, ale především jako násilné zničení konkrétních lidských životů, rodinných vazeb a budoucnosti celých společenství. 

    Růžena Danielová nebyla v prostředí koncentračního tábora pouze pasivní obětí násilí. Opakovaně riskovala vlastní život při shánění potravy pro své děti a snažila se navzdory hladu, bití a nemocem zachovat rodinnou soudržnost. Také zpěv mohl v podmínkách koncentračního a vyhlazovacího tábora představovat specifickou formu vzdoru. Píseň zpívaná ve vlastním jazyce pomáhala uchovávat lidskou důstojnost, vzájemnou sounáležitost a vědomí vlastní identity v prostředí, jehož cílem bylo vězněné lidi ponížit, izolovat a zbavit individuality. Hlas Růženy Danielové nezůstal uchován pouze v zaznamenaných vzpomínkách. Prostřednictvím písně „Aušvicate hi kher báro“ se osobní žal ženy, která ztratila manžela a všechny děti, spojil s kolektivní zkušeností pronásledovaných Romů a Sintů a stal se součástí jejich poválečné paměti. Píseň se zároveň proměnila v důležité svědectví o genocidě, která byla po dlouhá desetiletí marginalizována, vytěsňována z veřejného povědomí a zamlčována.

    Další články cyklu Ozvěny ženských hlasů války
    S podporou:

    internetové odkazy:
    literatura:
    • ANDRŠ, Zbyněk: The Song Folklore of the Roma in the Slovak and Czech Republics: Ethnosemantic and Ethnohistorical Approach. Praha 2016.
    • FRANC, Oldřich: Dějiny Kobylí: poznámky k dějinám obce od pravěku do roku 2000. Kobylí 2004.
    • FRANC, Oldřich: Dějiny Kobylí v datech. Kobylí 2000.
    • HOLÝ, Dušan: Mudrosloví primáše Jožky Kubíka. Praha 1984.
    • HOLÝ, Dušan: S Milošem Štědroněm o etnomuzikologickém a historickém aspektu a prostoru při práci s hudebním folklórem. In: Národopisné aktuality 21, 1984. 
    • HOLÝ, Dušan: Odešla za svými dětmi. Lidová demokracie, 13. 5. 1988, s. 6.
    • HOLÝ, Dušan, DANIEL, Bartoloměj, ŠTĚDROŇ, Miloš: Romské písně Aušvicate – Dade zingaricum – Tikha vgordonaczka. In: Národopisná revue 3/91.
    • HOLÝ, Dušan, NEČAS, Ctibor: Žalující píseň: o osudu Romů v nacistických koncentračních táborech. Strážnice 1993.
    • HORVÁTHOVÁ, Jana: …to jsou těžké vzpomínky (1. svazek): vzpomínky Romů a Sintů na život před válkou a v protektorátu. Brno 2021.
    • HORVÁTHOVÁ, Jana, SIGMUND HERÁKOVÁ, Alica, ŠIKLOVÁ, Jiřina: Amendar: pohled do světa romských osobností. Brno 2018, s. 92.
    • JAN, Libor, ŠTĚPÁNEK, Václav: Mutěnice: dějiny vinařské obce. Mutěnice 2002.
    • KLADIVOVÁ, Vlasta: Konečná stanice Auschwitz-Birkenau. Olomouc 1994.
    • NEČAS, Ctibor: Břeclavská ulice – Lanžhotská (Z připravovaných pamětí Ctibora Nečase). In: Jižní Morava, sv. 56, 2017. 
    • NEČAS, Ctibor: Českoslovenští Romové v letech 1938–1945. Brno 1994.
    • NEČAS, Ctibor: Holocaust českých Romů. Praha 1999.
    • NEČAS, Ctibor: Osudy cikánské rodiny Danielů z Mutěnic. In: Jižní Morava 23, 1987, sv. 26.
    • NEČAS, Ctibor: Špalíček romských miniatur: osoby a dějství z romského dramatu, které se odvíjelo na scéně historické Moravy. Brno 2008.
    • NEČAS, Ctibor: Z Protektorátu Čechy a Morava do Auschwitz II – Birkenau: Hromadný transport 7. 5. 1943. In: Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity (C 42).
    • PLACHÁ, Pavla: Zpřetrhané životy: československé ženy v nacistickém koncentračním táboře Ravensbrück v letech 1939–1945. Praha 2021.
    • SCHUSTER, Michal: „Jinak bychom tady nebyli.“ Příběh rodiny Dychovy z obce Hrušky (okr. Břeclav). In: Romano džaniben 2/2020.
    • SLAČKA, Dušan: Cikánská otázka na Hodonínsku v letech 1945–1973. Brno 2015.
    • TUČKOVÁ, Kateřina: Růžena Danielová. In: FUČÍKOVÁ, Renáta, KŘÍŽOVÁ, Lenka, TUČKOVÁ, Kateřina a kol.: Hrdinky: příběhy významných českých žen. Praha 2020.
    • WEISSBACH, Anne Merle: Musik der Sinti und Roma im nationalsozialistischen Konzentrations- und Vernichtungslager. Berlin 2011.
    poznámky – zdroje citací:
    1.  NEČAS, Ctibor: Osudy cikánské rodiny Danielů z Mutěnic. In: Jižní Morava 23, 1987, sv. 26, s. 265; HOLÝ, Dušan, NEČAS, Ctibor: Žalující píseň. Strážnice 1993, s. 43; NEČAS, Ctibor: Špalíček romských miniatur. Brno 2008, s. 107. Informace o životě Růženy Danielové viz také např. HORVÁTHOVÁ, Jana, SIGMUND HERÁKOVÁ, Alica, ŠIKLOVÁ, Jiřina: Amendar: pohled do světa romských osobností. Brno 2018, s. 92; Růžena Danielová. Amendar.cz. Dostupné z: https://amendar.cz/osobnost/ruzena-danielova/; MIHOLA, Jaroslav: 75 let od ukončení 2. světové války. In: Naše Mutěnice, léto 2020, s. 10–12. Dostupné z: https://mutenice.cz/files/mutenice/gallery/8976/647615b0640fd_Nase-Mutenice-2020-leto.pdf; TUČKOVÁ, Kateřina: Růžena Danielová. In: FUČÍKOVÁ, Renáta, KŘÍŽOVÁ, Lenka, TUČKOVÁ, Kateřina a kol.: Hrdinky: příběhy významných českých žen. Praha 2020, s. 132; PLACHÁ, Pavla: Zpřetrhané životy: československé ženy v nacistickém koncentračním táboře Ravensbrück v letech 1939–1945. Praha 2021, s. 399–400; HORVÁTHOVÁ, Jana: …to jsou těžké vzpomínky (1. svazek). Brno 2021, s. 662; SCHUSTER, Michal: Růžena Danielová. Encyclopaedia of the Nazi Genocide of the Sinti and Roma in Europe. Dostupné z: https://encyclopaedia-gsr.eu/lemma/danielova-ruzena-en-1-0/. ↩︎
    2.  FRANC, Oldřich: Dějiny Kobylí v datech. Kobylí 2000, s. 98; FRANC, Oldřich: Dějiny Kobylí: poznámky k dějinám obce od pravěku do roku 2000. Kobylí 2004, s. 296, 297, 299. ↩︎
    3. NEČAS, Ctibor: Osudy cikánské rodiny Danielů z Mutěnic. In: Jižní Morava 23, 1987, sv. 26, s. 265; HOLÝ, Dušan, NEČAS, Ctibor: Žalující píseň. Strážnice 1993, s. 43. ↩︎
    4. Matrika římskokatolického farního úřadu Kobylí, kniha 2799. Dostupné z: https://www.mza.cz/actapublica/matrika/detail/13922?image=216000010-000253-003370-000000-002799-000000-00-00070.jp2. ↩︎
    5. NEČAS, Ctibor: Osudy cikánské rodiny Danielů z Mutěnic. In: Jižní Morava 23, 1987, sv. 26, s. 265–266; HOLÝ, Dušan, NEČAS, Ctibor: Žalující píseň. Strážnice 1993, s. 43–44. ↩︎
    6. NEČAS, Ctibor: Osudy cikánské rodiny Danielů z Mutěnic. In: Jižní Morava 23, 1987, sv. 26, s. 265–266; HOLÝ, Dušan, NEČAS, Ctibor: Žalující píseň. Strážnice 1993, s. 43–44; NEČAS, Ctibor: Špalíček romských miniatur. Brno 2008, s. 107; NEČAS, Ctibor: Břeclavská ulice – Lanžhotská (Z připravovaných pamětí Ctibora Nečase). In: Jižní Morava, sv. 56, 2017, s. 153. ↩︎
    7. NEČAS, Ctibor: Osudy cikánské rodiny Danielů z Mutěnic. In: Jižní Morava 23, 1987, sv. 26, s. 265–266; HOLÝ, Dušan, NEČAS, Ctibor: Žalující píseň. Strážnice 1993, s. 44–45. ↩︎
    8.  NEČAS, Ctibor: Osudy cikánské rodiny Danielů z Mutěnic. In: Jižní Morava 23, 1987, sv. 26, s. 267; HOLÝ, Dušan, NEČAS, Ctibor: Žalující píseň. Strážnice 1993, s. 47; NEČAS, Ctibor: Špalíček romských miniatur. Brno 2008, s. 108. Výpovědi pamětnic z Mutěnic viz též: Ó, tu kálo čiriklóro, dokumentární film, režie: Břetislav Rychlík, 1997. Ó, ty černý ptáčku. Česko-Slovenská filmová databáze. Dostupné z: https://www.csfd.cz/film/222382-o-ty-cerny-ptacku/oceneni/; film je k dispozici zde: Ó, ty černý ptáčku. Jeden svět na školách. Dostupné z: https://www.jsns.cz/lekce/15592-o-ty-cerny-ptacku.  ↩︎
    9.  HOLÝ, Dušan, NEČAS, Ctibor: Žalující píseň. Strážnice 1993, s. 43. Všechny citace ze vzpomínek Růženy Danielové použité v tomto článku jsou jazykově upraveny do spisovné podoby. ↩︎
    10. HOLÝ, Dušan, NEČAS, Ctibor: Žalující píseň. Strážnice 1993, s. 48. ↩︎
    11. HOLÝ, Dušan, NEČAS, Ctibor: Žalující píseň. Strážnice 1993, s. 50; JAN, Libor, ŠTĚPÁNEK, Václav: Mutěnice: dějiny vinařské obce. Mutěnice 2002, s. 179–183, 217. ↩︎
    12. HOLÝ, Dušan, NEČAS, Ctibor: Žalující píseň. Strážnice 1993, s. 48. ↩︎
    13.  Více o nacistickém pronásledování Romů a Sintů v českých zemích např. NEČAS, Ctibor: Holocaust českých Romů. Praha 1999; SCHUSTER, Michal, BECK, Aletta: Pronásledování Romů a Sintů v Protektorátu Čechy a Morava. Holocaust.cz. Dostupné z: https://www.holocaust.cz/dejiny/pronasledovani-a-genocida-romu/pronasledovani-a-genocida-romu-v-ceskych-zemich/pronasledovani-romu-po-vzniku-protektoratu/. ↩︎
    14. HOLÝ, Dušan, NEČAS, Ctibor: Žalující píseň. Strážnice 1993, s. 61. ↩︎
    15.  SCHUSTER, Michal: „Jinak bychom tady nebyli.“ Příběh rodiny Dychovy z obce Hrušky (okr. Břeclav). In: Romano džaniben 2/2020. ↩︎
    16.  NEČAS, Ctibor: Osudy cikánské rodiny Danielů z Mutěnic. In: Jižní Morava 23, 1987, sv. 26, s. 266; HOLÝ, Dušan, NEČAS, Ctibor: Žalující píseň. Strážnice 1993, s. 48. ↩︎
    17.  HOLÝ, Dušan, NEČAS, Ctibor: Žalující píseň. Strážnice 1993, s. 48–50. ↩︎
    18. Více o tomto transportu např. NEČAS, Ctibor: Z Protektorátu Čechy a Morava do Auschwitz II – Birkenau: Hromadný transport 7. 5. 1943. In: Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity (C 42), s. 139–145. ↩︎
    19. Více o romském táboře v KT Auschwitz-Birkenau např. KLADIVOVÁ, Vlasta: Konečná stanice Auschwitz-Birkenau. Olomouc 1994; SCHUSTER, Michal: „Cikánský tábor“ v koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau. Holocaust.cz. Dostupné z: https://www.holocaust.cz/dejiny/koncentracni-tabory-a-ghetta/cikanske-tabory/cikansky-tabor-v-koncentracnim-tabore-auschwitz-birkenau/. ↩︎
    20.  HOLÝ, Dušan, NEČAS, Ctibor: Žalující píseň. Strážnice 1993, s. 61; NEČAS, Ctibor: Špalíček romských miniatur. Brno 2008, s. 108. ↩︎
    21. NEČAS, Ctibor: Špalíček romských miniatur. Brno 2008, s. 109. ↩︎
    22.  HOLÝ, Dušan, NEČAS, Ctibor: Žalující píseň. Strážnice 1993, s. 62. ↩︎
    23.  HOLÝ, Dušan, NEČAS, Ctibor: Žalující píseň. Strážnice 1993, s. 61–62; NEČAS, Ctibor: Špalíček romských miniatur. Brno 2008, s. 109. ↩︎
    24. HOLÝ, Dušan, NEČAS, Ctibor: Žalující píseň. Strážnice 1993, s. 62; NEČAS, Ctibor: Špalíček romských miniatur. Brno 2008, s. 109. ↩︎
    25. HOLÝ, Dušan, NEČAS, Ctibor: Žalující píseň. Strážnice 1993, s. 62, 64, 69; NEČAS, Ctibor: Špalíček romských miniatur. Brno 2008, s. 110. ↩︎
    26. HOLÝ, Dušan, NEČAS, Ctibor: Žalující píseň. Strážnice 1993, s. 62–63; NEČAS, Ctibor: Špalíček romských miniatur. Brno 2008, s. 111. ↩︎
    27.  HOLÝ, Dušan, NEČAS, Ctibor: Žalující píseň. Strážnice 1993, s. 69–70. Více o lékařských pokusech v KT Auschwitz-Birkenau např. KLADIVOVÁ, Vlasta: Konečná stanice Auschwitz-Birkenau. Olomouc 1994, s. 172. ↩︎
    28. HOLÝ, Dušan, NEČAS, Ctibor: Žalující píseň. Strážnice 1993, s. 64–65. ↩︎
    29. Memorial and Museum Auschwitz-Birkenau: Auschwitz prisoners. Dostupné z: https://victims.auschwitz.org/victims/54391; United States Holocaust Memorial Museum: Holocaust Survivors and Victims Database. Dostupné z: https://www.ushmm.org/remember/resources-holocaust-survivors-victims/database-of-holocaust-survivor-and-victim-names/search-names/person?pid=12484700; https://www.ushmm.org/remember/resources-holocaust-survivors-victims/database-of-holocaust-survivor-and-victim-names/search-names/person?pid=4859073. ↩︎
    30. Memorial and Museum Auschwitz-Birkenau: Auschwitz prisoners. Dostupné z: https://victims.auschwitz.org/victims/54576; United States Holocaust Memorial Museum: Holocaust Survivors and Victims Database. Dostupné z: https://www.ushmm.org/remember/resources-holocaust-survivors-victims/database-of-holocaust-survivor-and-victim-names/search-names/person?pid=4848927. ↩︎
    31. Memorial and Museum Auschwitz-Birkenau: Auschwitz prisoners. Dostupné z: https://victims.auschwitz.org/victims/53577; United States Holocaust Memorial Museum: Holocaust Survivors and Victims Database. Dostupné z: https://www.ushmm.org/remember/resources-holocaust-survivors-victims/database-of-holocaust-survivor-and-victim-names/search-names/person?pid=12484629. ↩︎
    32.  Memorial and Museum Auschwitz-Birkenau: Auschwitz prisoners. Dostupné z: https://victims.auschwitz.org/victims/54307; United States Holocaust Memorial Museum: Holocaust Survivors and Victims Database. Dostupné z: https://www.ushmm.org/remember/resources-holocaust-survivors-victims/database-of-holocaust-survivor-and-victim-names/search-names/person?pid=12484680. ↩︎
    33. Memorial and Museum Auschwitz-Birkenau: Auschwitz prisoners. Dostupné z: https://victims.auschwitz.org/victims/54604; United States Holocaust Memorial Museum: Holocaust Survivors and Victims Database. Dostupné z: https://www.ushmm.org/remember/resources-holocaust-survivors-victims/database-of-holocaust-survivor-and-victim-names/search-names/person?pid=12484755; https://www.ushmm.org/remember/resources-holocaust-survivors-victims/database-of-holocaust-survivor-and-victim-names/search-names/person?pid=4859075. ↩︎
    34. Memorial and Museum Auschwitz-Birkenau: Auschwitz prisoners. Dostupné z: https://victims.auschwitz.org/victims/54402; United States Holocaust Memorial Museum: Holocaust Survivors and Victims Database. Dostupné z: https://www.ushmm.org/remember/resources-holocaust-survivors-victims/database-of-holocaust-survivor-and-victim-names/search-names/person?pid=4859076. ↩︎
    35.  HOLÝ, Dušan, NEČAS, Ctibor: Žalující píseň. Strážnice 1993, s. 66–67. ↩︎
    36. Více o romských a sintských ženách vězněných v KT Ravensbrück viz PLACHÁ, Pavla: Zpřetrhané životy: československé ženy v nacistickém koncentračním táboře Ravensbrück v letech 1939–1945. Praha 2021, s. 394–401. ↩︎
    37.  Akte von DANIELOVA, RUZENA, geboren am 02.02.1904. Arolsen Archives. Dostupné z: https://collections.arolsen-archives.org/de/document/3773631; https://collections.arolsen-archives.org/de/document/3773632. ↩︎
    38.  HOLÝ, Dušan, NEČAS, Ctibor: Žalující píseň. Strážnice 1993, s. 50; PLACHÁ, Pavla: Zpřetrhané životy: československé ženy v nacistickém koncentračním táboře Ravensbrück v letech 1939–1945. Praha 2021, s. 399–400; MÜLLER, Kai: Sachsenhausen. Encyclopaedia of the Nazi Genocide of the Sinti and Roma. Dostupné z: https://encyclopaedia-gsr.eu/lemma/sachsenhausen-en-1-0/. ↩︎
    39.  HOLÝ, Dušan, NEČAS, Ctibor: Žalující píseň. Strážnice 1993, s. 71–72. ↩︎
    40. NEČAS, Ctibor: Osudy cikánské rodiny Danielů z Mutěnic. In: Jižní Morava 23, 1987, sv. 26, s. 267, pozn. 20; HOLÝ, Dušan, NEČAS, Ctibor: Žalující píseň. Strážnice 1993, s. 48, 50, 137; Pomník obětem 1. a 2. světové války. Spolek pro vojenská pietní místa. Dostupné z: https://www.vets.cz/vpm/9159-pomnik-obetem-1-a-2-svetove-valky/#9159-pomnik-obetem-1-a-2-svetove-valky. ↩︎
    41.  HOLÝ, Dušan, NEČAS, Ctibor: Žalující píseň. Strážnice 1993, s. 61, 72. ↩︎
    42. HOLÝ, Dušan: Mudrosloví primáše Jožky Kubíka. Praha 1984, s. 48; HOLÝ, Dušan, NEČAS, Ctibor: Žalující píseň. Strážnice 1993, s. 51–53; SLAČKA, Dušan: Cikánská otázka na Hodonínsku v letech 1945–1973. Brno 2015, s. 48; HORVÁTHOVÁ, Jana, SIGMUND HERÁKOVÁ, Alica, ŠIKLOVÁ, Jiřina: Amendar: pohled do světa romských osobností. Brno 2018, s. 150. ↩︎
    43. HOLÝ, Dušan: Odešla za svými dětmi. Lidová demokracie, 13. 5. 1988, s. 6; HOLÝ, Dušan, NEČAS, Ctibor: Žalující píseň. Strážnice 1993, s. 55, 72; DEMETEROVÁ, Iveta: Ctibor Nečas: Růžena Danielová neuměla číst ani psát, přitom však byla neobyčejně moudrá. O Roma vakeren 22. 8. 2021. Dostupné z: https://informace.rozhlas.cz/pisne-z-taboru-smrti-8557510/2. ↩︎
    44. Více viz HOLÝ, Dušan, NEČAS, Ctibor: Žalující píseň. Strážnice 1993, s. 87–141; ANDRŠ, Zbyněk: The Song Folklore of the Roma in the Slovak and Czech Republics: Ethnosemantic and Ethnohistorical Approach. Praha 2016, s. 88, 106–110; DEMETEROVÁ, Iveta: Aušvicate hi kher báro. Slavná píseň o nezměrném žalu. O Roma vakeren 14. 8. 2021. Dostupné z: https://radiozurnal.rozhlas.cz/pisne-z-taboru-smrti-8557510/1; JAKSCHOVÁ, Viola: Pavlína Džurbanová: Příběh jedné z posledních Romek, které přežily holokaust. Dostupné z: https://radiozurnal.rozhlas.cz/pavlina-dzurbanova-pribeh-jedne-z-poslednich-romek-ktere-prezily-holokaust-9163648. ↩︎
    45.  HOLÝ, Dušan, NEČAS, Ctibor: Žalující píseň. Strážnice 1993, s. 93; NEČAS, Ctibor: Špalíček romských miniatur. Brno 2008, s. 112; WEISSBACH, Anne Merle: Musik der Sinti und Roma im nationalsozialistischen Konzentrations- und Vernichtungslager. Berlin 2011. ↩︎
    46. HOLÝ, Dušan, NEČAS, Ctibor: Žalující píseň. Strážnice 1993, s. 11. ↩︎
    47.  HOLÝ, Dušan, NEČAS, Ctibor: Žalující píseň. Strážnice 1993, s. 80–86; GELBART, Petra: A Song of Auschwitz. RomArchive. Dostupné z: https://www.romarchive.eu/en/music/europe/song-auschwitz/. ↩︎
    48.  HOLÝ, Dušan: S Milošem Štědroněm o etnomuzikologickém a historickém aspektu a prostoru při práci s hudebním folklórem. In: Národopisné aktuality 21, 1984, s. 208. ↩︎
    49. HOLÝ, Dušan: S Milošem Štědroněm o etnomuzikologickém a historickém aspektu a prostoru při práci s hudebním folklórem. In: Národopisné aktuality 21, 1984, s. 205–216. ↩︎
    50. HOLÝ, Dušan, NEČAS, Ctibor: Žalující píseň. Strážnice 1993, s. 14. ↩︎
    51. HOLÝ, Dušan, DANIEL, Bartoloměj, ŠTĚDROŇ, Miloš: Romské písně Aušvicate – Dade zingaricum – Tikha vgordonaczka. In: Národopisná revue 3/91, s. 133–139. ↩︎
    52.  HOLÝ, Dušan, NEČAS, Ctibor: Žalující píseň. Strážnice 1993. O knize viz např. ŠLAJCHRT, Viktor: Žalující píseň. Respekt 6. 6. 1994. Dostupné z: https://www.respekt.cz/tydenik/1994/23/zbyla-po-nich-pisnicka. ↩︎
    53. Ó, ty černý ptáčku. Česko-Slovenská filmová databáze. Dostupné z: https://www.csfd.cz/film/222382-o-ty-cerny-ptacku/oceneni/; film je k dispozici zde: Ó, ty černý ptáčku. Jeden svět na školách. Dostupné z: https://www.jsns.cz/lekce/15592-o-ty-cerny-ptacku. ↩︎
    54. …to jsou těžké vzpomínky /…They´re Painful Memories. Audio CD. Brno 2013. ↩︎
    55. Další verze písně od Emílie Machálkové viz např. Aušvicate hi kher báro / V Osvětimi je velký dům – Emília Machálková. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=GvE2vkZ52TY; Aušvicate hi kher baro (jiná verze Emílie Machálkové). Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=PG2CxE2D1Ac. ↩︎
    56. Latcho drom, režie: Tony Gatlif, Francie 1993. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=r3IqHvk3f28. ↩︎
    57.  WEISSBACH, Anne Merle: Musik der Sinti und Roma im nationalsozialistischen Konzentrations- und Vernichtungslager. Berlin 2011, s. 36–48. Filmový záběr s písní viz Romani Auschwitz Holocaust. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=E0WgFZi_zv0. ↩︎
    58. Na internetu se nacházejí např. tyto verze: Aušvicate hi kher baro performed by Dr. Petra Gelbart. European Holocaust Memorial Day for Sinti and Roma. Dostupné z: https://www.roma-sinti-holocaust-memorial-day.eu/remembrance/ausvicate-hi-kher-baro/; „Aušvicate hi kher báro“ – gypsy song written in Auschwitz / Dušan Holý Sr. (tenor). Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=9CReGwzSv7k; Aušvicate o kher báro „Čiriklóro“ (feat. Janka Orlická). Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=dyGwX4Qwou8; GypsiCover – Aušvicate hi kher báro. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=3Fe8CmmlyJk; Aušvicate hi kher báro – Růžena Danielova, Lyrics Frank #Romani muzika #subtitrura #teksto video. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=PYSnan5MN5c; Roma Spirit 2016: Jana Sendreiová & Jana Kirschner. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=9g4bfNPhzLk; Aušvicate hin kher baro (verze francouzské hudební skupiny Latwal). Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=1o5wfaMsUKg. ↩︎