Pět dosavadních dílů cyklu „Ozvěny ženských hlasů války“ představilo pět žen, jejichž životní příběhy byly spojeny s územím dnešní České republiky. Nacistickému násilí se postavily různými způsoby. Marie Kudeříková se zapojila do ilegální činnosti a přípravy sabotáží, zatímco pražský byt Marianne Golz-Goldlust sloužil k setkávání a pomoci pronásledovaným. Jiřina Kopoldová-Švermová udržovala jako radistka spojení československých jednotek na východní frontě. Emílie Machálková se svou rodinou ukrývala příbuzné před deportací a později se sama skrývala před nucenou sterilizací. Růžena Danielová se v koncentračním a vyhlazovacím táboře Auschwitz-Birkenau snažila chránit své děti a zpívala píseň vyjadřující zkušenost vězněných Romů a Sintů.

Jejich příběhy přitom představují jen malý výběr z mnohem širšího spektra ženského jednání. Co všechno tedy můžeme označit za osobní vzdor, širší odpor nebo organizovaný odboj? Článek sleduje různé podoby těchto postojů a činů a také naznačuje, proč některé z nich zůstávaly dlouho přehlíženy.

individuální vzdor, solidarita a pomoc:

Na nejosobnější rovině můžeme hovořit o vzdoru. Tímto pojmem označujeme rozhodnutí nepodřídit se konkrétnímu příkazu, zásahu nebo ponižování. Mohlo mít podobu bezprostřední reakce v mezní situaci i promyšleného a dlouhodobého postoje. Aktérky takového jednání nemusely sledovat širší politický cíl ani se samy považovat za účastnice protinacistického odboje. Přesto vědomě odmítaly zásah nacistické moci do vlastního života, rodiny nebo těla.

Pojem odpor zahrnuje širší okruh individuálního i skupinového jednání, které nacistickou moc odmítalo, narušovalo její záměry nebo pomáhalo lidem, proti nimž byla její opatření namířena. Nemuselo vycházet z členství v ilegální organizaci ani sledovat předem stanovený politický program. Mohlo spočívat v ukrývání pronásledovaných, obstarávání potravin a dokladů, podpoře rodin vězněných, porušování diskriminačních nařízení nebo odmítnutí spolupráce s okupačními úřady. Vycházelo z politického či náboženského přesvědčení, ale také ze solidarity, rodinné odpovědnosti nebo snahy pomoci konkrétnímu člověku.

Hranice mezi osobním vzdorem a širším odporem nebyla ostrá. Odmítnutí jediného příkazu mohlo zůstat ojedinělým činem, který však byl pro ohroženého člověka rozhodující. Jindy se první pomoc příbuznému, sousedovi nebo příteli postupně proměnila v dlouhodobou činnost a vedla ke vzniku neformální sítě spolupracujících lidí. Označení vzdor a odpor proto nevytvářejí hodnotový žebříček, ale pomáhají rozlišit povahu, rozsah a okolnosti konkrétního jednání.

Protektorátní společnost ostatně nelze popsat pouze protikladem odboje a kolaborace. Mezi organizovaným bojem proti okupantům a vědomou spoluprací s nimi se rozkládalo široké pole vynuceného přizpůsobení, účelového vyhovění, nesouhlasu i příležitostných projevů odporu. Postoje jednotlivých lidí se navíc mohly měnit podle vývoje války, osobních zkušeností a míry ohrožení. Takový pohled umožňuje zachytit také jednání žen, které nezanechalo stopy v písemnostech odbojových organizací. ¹

Individuální vzdor a neformální odpor často vyrůstaly z osobních vztahů a odehrávaly se v prostředí rodiny a domácnosti. Činnosti, které tehdejší společnost spojovala především se ženami (vaření, obstarávání potravin, praní, ošetřování nemocných nebo udržování rodinných a sousedských kontaktů), mohly navenek působit jako součást běžného života. Pokud však zajišťovaly přežití člověka v ilegalitě nebo rodiny ohrožené deportací, získávaly politický význam. Ten nevycházel ze samotné povahy práce, ale z jejího účelu, okolností a podstupovaného nebezpečí. Výmluvným příkladem byl pražský byt Marianne Golz-Goldlust. Nebyl tajnou centrálou odbojové organizace v obvyklém smyslu. Konala se v něm společenská setkání lidí z českého, německého a židovského prostředí, mimo jiné z uměleckých a intelektuálních kruhů. Přirozený pohyb návštěvnic a návštěvníků poskytoval příležitost k výměně informací a navazování kontaktů. Současně se zde domlouvala pomoc židovským přátelům a známým ohroženým deportací. Marianne Golz-Goldlust se podílela na obstarávání dokladů, předávání peněz a zprostředkování kontaktů, které měly pronásledovaným usnadnit útěk nebo ukrývání.

Taková pomoc byla založena na rodinných, přátelských a dalších osobních vazbách a na ochotě jednotlivých lidí vykonat dílčí úkol. Její účastnice a účastníci nemuseli znát všechny ostatní ani se považovat za členy společné organizace. Jeden člověk poskytl adresu, další obstaral doklad, přechoval peníze nebo doporučil spolehlivého prostředníka. Z jednotlivých úkonů tak vznikala neformální infrastruktura pomoci. Domácnost poskytovala zázemí a věrohodné krytí, současně však byla zranitelná. Nečekaná prohlídka, udání, zachycený vzkaz nebo výpověď zatčeného člověka mohly ohrozit všechny zapojené.

Příběh Marianne Golz-Goldlust tak otevírá pohled na odpor „obyčejných lidí“, kteří stáli mimo pevně vymezené odbojové struktury. Přesný počet žen zapojených do podobné pomoci neznáme. Jejich činnost navíc často nezanechala písemné doklady, protože utajení bylo podmínkou bezpečnosti a mnohé jednotlivé skutky nebyly po válce zaznamenány. Do historických pramenů se zpravidla dostaly teprve tehdy, když pomoc odhalilo gestapo, stala se předmětem soudního řízení nebo ji později popsaly zachráněné osoby a jejich blízcí.

Rodinný odpor ukazuje také příběh Emílie Machálkové rozené Holomkové. Předtím než byli její příbuzní v březnu 1943 deportováni jako lidé označení nacistickými úřady za „rasové cikány“ a „cikánské míšence“ do koncentračního a vyhlazovacího tábora Auschwitz II-Birkenau, převzala do péče malou sestřenici Růženku. Rodina ukrývala také babičku a později poskytla útočiště dalším příbuzným. Na jejich přežití se podílela také část obyvatel Nesovic, která pomáhala potravinami a zachováním utajení. Domácnost se tak stala středem širšího společenství solidarity. Když byla k nucené sterilizaci předvolána samotná Emílie Machálková, ukryla se. Její rozhodnutí znamenalo nejen únik před bezprostředním nebezpečím, ale také odmítnutí násilného zásahu do vlastního těla a budoucnosti.

odpor v podmínkách perzekuce:

Možnosti jednání žen, které samy čelily rasové perzekuci, byly mimořádně omezené. Nacistická moc rozhodovala o jejich pohybu, rodinném životě, těle a nakonec i o samotném právu na existenci. Za těchto podmínek nelze všechny způsoby, jimiž se snažily chránit sebe a druhé, souhrnně označovat za odpor. Úsilí o přežití a zachování rodiny nebo vzájemná pomoc představovaly především projevy péče a solidarity. Pokud byly spojeny s vědomým porušením konkrétního nařízení či zákazu, mohly současně nabývat podoby individuálního vzdoru. Uchovávání vztahů, identity, jazyka, víry nebo kulturních projevů pak mohlo představovat duchovní či kulturní vzdor. Příběh Emílie Machálkové ukazuje, že se jednotlivé roviny jednání mohly překrývat. Převzetí malé Růženky do péče bylo především úsilím o její záchranu. Ukrývání dalších příbuzných ohrožených deportací do koncentračního tábora však zároveň představovalo vědomé maření nacistických perzekučních opatření. Ukrytí samotné Emílie Machálkové před nucenou sterilizací pak bylo přímým odmítnutím násilného zásahu do jejího těla a budoucnosti.

Zvláštní význam získávaly rodinné vazby v manželstvích a partnerstvích, která nacistické předpisy označovaly za „rasově smíšená“. Přestože pronásledování Židů a Romů mělo odlišný průběh i právní mechanismy, v obou případech zasahovala rasová politika přímo do rodinných vztahů. Setrvání po boku ohroženého partnera, odmítnutí rozvodu či ochrana dětí a příbuzných mohly být vědomým odmítnutím nátlaku, který měl rodinu rozdělit. Takové jednání zpravidla nepatřilo k veřejně viditelným činům, pro přežití pronásledovaných však mohlo být rozhodující.

Po deportaci se možnosti jednání dále zužovaly. Ani zkušenost vězněných žen však nebyla jednotná. Prostor, který jim zbýval k vlastnímu rozhodování, ovlivňovaly vedle typu vězeňského zařízení také důvod věznění, věk, zdravotní stav, pracovní zařazení, postavení v táborové hierarchii a dostupnost rodinných, přátelských či jiných sociálních vazeb. Ghetto nebo koncentrační tábor byly prostředím vytvořeným k ovládnutí, izolaci a vykořisťování vězněných lidí. Hlad, nucená práce, nemoci, nedostatek soukromí, odloučení a všudypřítomné násilí výrazně omezovaly jejich možnosti jednat. Přesto také zde vznikaly různé podoby vzájemné pomoci a jednání, které mohlo podle konkrétních okolností nabývat podoby vzdoru nebo odporu. Vězněné ženy se dělily o potraviny, pečovaly o děti a nemocné, předávaly zprávy, udržovaly rodinné vazby a podle konkrétních podmínek zachovávaly náboženské nebo kulturní tradice. Takové jednání mohlo chránit životy, mezilidské vztahy a vědomí vlastní identity před systémem založeným na násilí a odlidštění. ²

Propojení úsilí o přežití s vědomým porušováním táborových pravidel zachycuje zkušenost Růženy Danielové, deportované s manželem a dětmi do Auschwitz II-Birkenau. V koncentračním táboře sháněla jídlo v první řadě pro své děti, přestože za to byla mnohokrát krutě zbita. Nešlo o organizovaný odpor proti táborové správě, ale o vědomé porušení stanovených pravidel a přijetí bezprostředního rizika ve snaze prodloužit život nejbližších. Péče, která byla v běžném životě součástí mateřské odpovědnosti, zde získávala podobu každodenního boje proti nelidským životním podmínkám.

Jiný rozměr její zkušenosti zachycuje píseň „Aušvicate hi kher báro“, tedy „V Osvětimi je velký barák“. Její nápěv a základní motivy patrně kolovaly mezi romskými vězni a vězeňkyněmi v různých variantách. Růžena Danielová je spojila s vlastní zkušeností a podle svého poválečného svědectví píseň v táboře zpívala společně s dalšími vězněnými. Zachytila v ní hlad, odloučení, násilí i hněv vůči pachatelům. Píseň tak nebyla pouze nářkem, ale také svědectvím a obžalobou táborového systému. Zpěv nemohl změnit poměr sil ani zastavit pronásledování. Umožňoval však vězněným pojmenovat vlastní zkušenost, sdílet ji ve svém jazyce a uchovávat pocit sounáležitosti. V tomto smyslu se mohl stát odporem proti odlidštění a umlčení.

v sítích domácího odboje:

Zatímco osobní vzdor a neformální odpor mohly vyrůstat z rozhodnutí jednotlivce nebo z volné spolupráce několika lidí, odbojem zpravidla označujeme organizovanou, cílenou a soustavnější činnost namířenou proti okupační moci. Jejím určujícím znakem nebylo použití zbraně, ale společný cíl, dělba úkolů, trvalejší spolupráce a dodržování pravidel konspirace. Pojmy vzdor, odpor a odboj používáme jako analytická označení, která pomáhají rozlišit povahu a organizovanost jednání; nevypovídají však automaticky o tom, jak své činy chápaly samotné aktérky. Hranice mezi neformální pomocí a odbojem přitom nebyly vždy ostré. Člověk, který nejprve poskytl úkryt příbuznému nebo předal jediný vzkaz, se mohl postupně stát článkem rozsáhlejší ilegální sítě.

V podmínkách Protektorátu Čechy a Morava nebyl po většinu okupace veden otevřený ozbrojený boj. První vojenské odbojové struktury sice počítaly s přípravou povstání pro případ příznivého vývoje války, nacistický represivní aparát však značnou část první generace domácího odboje rozbil. Význam proto získávalo zpravodajství, udržování spojení s československým exilem, vydávání a šíření ilegálního tisku, pomoc lidem žijícím v ilegalitě a sabotáže namířené proti výrobě, dopravě či zásobování.

Odboj tak nestál pouze na ozbrojených akcích a nápadných sabotážích. Aby mohl fungovat, potřeboval spolehlivé spojení, bezpečné adresy a úkryty, falešné doklady, peníze i materiál pro vydávání tiskovin a přípravu sabotážních akcí. Závisel také na lidech ochotných převzít zdánlivě všední úkol: doručit obálku, opatřit papír nebo předat vzkaz. Každý takový krok mohl vést k zatčení a ohrozit celou síť. Význam jednotlivého úkolu proto nelze posuzovat odděleně od činnosti ostatních spolupracovnic a spolupracovníků. Zpráva získaná zpravodajkou či zpravodajcem nebyla k užitku, pokud ji spojka nedokázala bezpečně dopravit příjemci. Člověk v ilegalitě zase nemohl pokračovat v činnosti bez úkrytu, potravin, dokladů a kontaktu s dalšími členkami a členy skupiny. ³

Rozmanitost těchto vzájemně propojených úkolů dobře ukazuje příběh Marie Kudeříkové. Během několika let se podílela na přenášení ilegálních zásilek a zpráv, převádění lidí přes hranici, udržování kontaktu mezi jednotlivými buňkami, rozmnožování a šíření tiskovin i obstarávání materiálu, zbraní a výbušnin. Zapojila se také do sabotážní činnosti v továrním provozu a na železnici.

Ženy působící v odboji netvořily sociálně ani profesně jednotnou skupinu. Byly mezi nimi političky, učitelky, lékařky, zdravotní sestry, úřednice, dělnice, umělkyně i ženy bez předchozí veřejné činnosti. Lišila se také jejich motivace a cesta k odbojové práci. Některé do ní vstupovaly na základě politického, národního nebo náboženského přesvědčení, jiné se do sítě zapojily prostřednictvím příbuzných, přátel, kolegyň či kolegů. Osobní vztahy, které byly základem neformální pomoci, tak mohly současně sloužit jako prostředek získávání spolehlivých spolupracovnic a spolupracovníků.

Ženám mohl při ilegální činnosti zpočátku pomáhat dobový předpoklad, že se politických a vojenských záležitostí neúčastní. Každodenní cesty do zaměstnání, za nákupy nebo za příbuznými jim zároveň mohly poskytovat krytí při přenášení zpráv a materiálu. Ženy v odbojových organizacích působily jako spojky, kurýrky a zpravodajky, ale také jako organizátorky schůzek, autorky a rozmnožovatelky ilegálních textů nebo přímé účastnice sabotážních akcí. Označovat všechny tyto činnosti pouze za „podpůrné“ by zastíralo jejich význam pro fungování celé sítě. Relativní výhoda menší podezřelosti navíc byla pouze dočasná a rozhodně neznamenala menší nebezpečí. Jakmile gestapo odhalilo vazby žen na odbojové struktury, čelily zatýkání, násilným výslechům, věznění i popravám stejně jako jejich mužští spolupracovníci. ⁴

Rozsah zapojení žen se zvlášť výrazně projevil při podpoře československých parašutistů vysílaných ze zahraničí. Výsadkáři potřebovali bezpečné kontakty, ubytování, potraviny, civilní oblečení, falešné doklady i spojení s dalšími částmi odboje. Nacistické represe po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha proto nepostihly jen samotné parašutisty, ale také rozsáhlý okruh jejich pomocnic, pomocníků a příbuzných. Ve třech vlnách poprav bylo v koncentračním táboře Mauthausen zavražděno 294 spolupracovnic, spolupracovníků a příbuzných československých parašutistů, z toho 150 žen. Tento poměr názorně ukazuje, že ženy nestály na okraji organizovaného odboje, ale tvořily podstatnou část jeho zázemí a personálních vazeb. ⁵

v exilu a zahraničních jednotkách:

Československý exilový odboj i ozbrojené síly se utvářely mimo okupované území, jejich cílem však bylo přispět k porážce nacistického Německa a obnově Československa. Zapojení žen mělo dvě základní roviny: civilní práci v politických, sociálních, kulturních a mediálních strukturách exilu a službu v československých či spojeneckých vojenských jednotkách.

V exilových centrech ženy pracovaly v krajanských a ženských organizacích, Československém červeném kříži, sociálních službách, redakcích a rozhlase. Organizovaly sbírky, pomáhaly uprchlicím a uprchlíkům, zajišťovaly péči o děti, pořádaly vzdělávací kurzy a podílely se na udržování kulturního života československých komunit. Prostřednictvím tisku a rozhlasového vysílání zároveň oslovovaly posluchačky a posluchače v okupované vlasti. Vedoucí diplomatické a politické funkce však zůstávaly převážně vyhrazeny mužům. K nemnohým ženám působícím přímo v exilových politických strukturách patřila Anežka Hodinová-Spurná, členka Státní rady československé a představitelka československých ženských organizací ve Velké Británii.

Druhou rovinu představovala vojenská služba. Ženy vstupovaly do zahraničních jednotek většinou dobrovolně, jejich počet a služební postavení se však na Východě a Západě lišily. Do československých vojenských jednotek vytvořených v Sovětském svazu vstoupilo během války téměř tisíc žen. Zpočátku šlo o právně provizorní praxi, protože předválečný branný zákon se službou žen nepočítal. Jejich postavení upravil až dekret prezidenta republiky z května 1944. Ve Velké Británii a na Středním východě sloužilo více než dvě stě československých žen, nikoli však v samostatném československém ženském sboru. Vstupovaly především do britských pomocných sborů. Přes počáteční neochotu československých exilových úřadů přijímat ženy do armády si tak postupně vydobyly možnost zapojit se do vojenské služby i její oficiální uznání.

Většina vojákyň vykonávala zdravotnické, spojovací, administrativní, dopravní nebo technické úkoly. Sloužily jako lékařky, zdravotnice a ošetřovatelky, radistky, telefonistky, šifrantky, řidičky či překladatelky. Některé se na východní frontě dostaly také k přímému bojovému nasazení. Označení „pomocná služba“ proto nesmí vyvolávat dojem okrajové nebo bezpečné práce. Bez zdravotní péče, komunikace, dopravy a administrativy nemohly vojenské jednotky bojovat. Význam služby žen navíc nelze měřit pouze tím, kolik mužů uvolnily pro bojové útvary. Samy přebíraly odborné funkce a odpovědnost za činnost armády. ⁶

Jednou z dobrovolnic byla Jiřina Kopoldová-Švermová. Po vstupu do československé jednotky v Sovětském svazu byla nejprve zařazena jako písařka, následně však absolvovala odborný výcvik a přešla ke spojovacímu vojsku. Jako radistka zajišťovala spojení mezi štábem brigády a podřízenými útvary, tedy tok informací nezbytný pro řízení vojenských operací. Později působila také jako zástupkyně spojovacího důstojníka, velitelka čety a instruktorka nových radistek. Její služba ukazuje, že ženy postupně získávaly odbornost i velitelskou odpovědnost, i když jim vojenské prostředí původně vymezovalo především podpůrné role.

poválečné (ne)připomínání:

Rozsah a povaha válečného zapojení samy o sobě nerozhodovaly o tom, které příběhy budou po roce 1945 veřejně připomínány. Kolektivní paměť není pouhým souhrnem historických poznatků. Ovlivňují ji politické poměry, dobové představy o hrdinství i potřeba vykládat minulost způsobem, který odpovídá hodnotám přítomnosti. Některé osudy proto získávají významné místo ve veřejném prostoru, jiné jsou zjednodušovány a další zůstávají dlouho na jeho okraji.

V prvních poválečných letech veřejné připomínání zdůrazňovalo společný národní zápas proti okupantům, hrdinství bojovníků a utrpení obětí. Obraz jednotného odboje pomáhal obnovovat pocit sounáležitosti, zároveň však zakrýval rozdílnost válečných zkušeností a postojů obyvatelstva. Již v letech 1945–1948 navíc jednotlivé politické proudy soupeřily o podíl na zásluhách za osvobození a prosazovaly vlastní výklad odboje.

Po Únoru 1948 se oficiální obraz minulosti dále zúžil. Do jeho středu se dostal komunistický odboj, partyzánské hnutí a východní zahraniční odboj spojovaný se Sovětským svazem. Demokratický, občanský a západní odboj byly marginalizovány nebo zamlčovány a část jejich účastnic a účastníků se sama stala obětí komunistických represí. Připomínání války tak sloužilo také k legitimizaci nového režimu, který určoval, které tradice a osobnosti mají být označeny za následováníhodné.

Obraz odboje byl zároveň dlouho formován převážně mužskou optikou. V popředí stáli vojáci, velitelé, parašutisté a partyzáni, tedy postavy odpovídající tradiční představě hrdiny se zbraní v ruce. Ženy se v tomto vyprávění často objevovaly jen jako pomocnice, manželky, vdovy nebo příbuzné významných mužů. Jejich práce ve spojovací službě, domácnostech, nemocnicích, ilegálních sítích či při ochraně pronásledovaných bývala označována za podpůrnou, přestože bez ní nemohly odbojové struktury fungovat. Připomínána byla především oběť žen, méně již jejich vlastní rozhodování, iniciativa a politické jednání. Ale ani ženy nebyly z poválečného vyprávění vyloučeny všechny stejným způsobem. Vojákyně působící na východní frontě se mohly stát součástí oficiálního příběhu o osvobození Československa Rudou armádou, jejich zkušenosti však byly zpravidla připomínány v ideologicky vymezené podobě. Zdůrazňovala se například jejich bojová statečnost, obětavost a přátelství se Sovětským svazem, které měly potvrzovat rozhodující úlohu Rudé armády a komunistického odboje při osvobození. Vojákyně tak byly připomínány především jako představitelky žádoucího kolektivního příběhu, méně již jako samostatné aktérky s vlastními a často složitými životními osudy. Ženy sloužící v britských pomocných sborech nebo spojené se západním odbojem zůstávaly naproti tomu mnohem více stranou. O viditelnosti jednotlivých osudů tak nerozhodovalo pouze pohlaví, ale také jejich zařaditelnost do právě prosazovaného politického výkladu války. ⁷

Zvláštní podobu této selektivní viditelnosti představovala Marie Kudeříková. Komunistický režim z ní vytvořil jednu z nejznámějších ženských postav domácího odboje. Její jméno nesly školy a ulice a její příběh vstoupil do literatury, filmu i veřejných vzpomínkových obřadů. Viditelnost však neznamenala úplné porozumění. Kudeříková byla představována především jako mladá komunistická mučednice, zatímco různorodost jejího jednání a osobní motivace ustupovaly ideologicky využitelnému obrazu. Je příkladem toho, že i intenzivně připomínaný člověk může být částečně umlčen, pokud jeho zkušenost nahradí legenda.

Michal Schuster

Jiřina Kopoldová-Švermová představovala jiný rozpor. Zatímco její otec Jan Šverma byl oslavován jako komunistický hrdina, ona sama se na počátku padesátých let stala obětí komunistické perzekuce. Její vlastní válečná zkušenost radistky proto zůstávala ve stínu otcova kultu i událostí, které po válce postihly ji a její rodinu. Její osud současně ukazuje, že ani služba na východní frontě, jinak dobře začlenitelná do oficiálního výkladu války, nezaručovala trvalé místo ve veřejné paměti, pokud se další život konkrétní ženy dostal do rozporu s potřebami režimu.

Odlišný mechanismus ukazuje romská píseň „Aušvicate hi kher báro“ spojená se svědectvím Růženy Danielové. Nebyla po válce zcela zapomenuta: roku 1957 vznikla její rozhlasová nahrávka a později se stala předmětem odborného výzkumu i uměleckého zpracování. Přesto zůstávala mimo hlavní proud veřejného připomínání války. Zkušenost genocidy Romů a Sintů ani píseň zachycující táborové utrpení neodpovídaly převládajícímu příběhu vojenského a politického hrdinství.

Dlouho opomíjen zůstával také příběh Marianne Golz-Goldlust. Její pomoc pronásledovaným se odehrávala v civilním prostředí a překračovala národní i jazykové hranice. Německy hovořící rodačka z Vídně žijící v Praze, která pomáhala Židům prostřednictvím neformálních osobních vazeb, nezapadala ani do poválečného vyprávění o českém národním odboji, ani do pozdějšího komunistického kánonu.

Po roce 1989 se veřejný pohled na protinacistický odboj postupně rozšiřoval. Do připomínání se vracely osobnosti demokratického a západního odboje, zpřístupňovaly se archivní fondy a větší pozornost získávaly genocida Židů, Romů a Sintů, každodennost okupace i zkušenosti dříve přehlížených skupin. Genderově zaměřený výzkum, orální historie, vydávání deníků a svědectví nebo vzdělávací a umělecké projekty začaly výrazněji představovat ženy jako samostatné aktérky. K této proměně přispívaly také přeživší a pamětnice, mezi nimi Emílie Machálková, která veřejně předávala zkušenost své rodiny a připomínala nacistické pronásledování Romů.

Ani současná paměť však není zbavena výběrovosti. S odmítnutím komunistického výkladu minulosti se někdy do pozadí dostaly také ženy, jejichž příběhy bývalý režim ideologicky využíval. Marie Kudeříková tak mohla být nově vnímána především jako symbol někdejší propagandy, nikoli jako konkrétní účastnice protinacistického odboje. Jedno zjednodušení tím mohlo vystřídat jiné. Kritické připomínání proto vyžaduje návrat k pramenům a důsledné rozlišování mezi válečným jednáním konkrétních žen a obrazy, které z jejich osudů vytvořily pozdější režimy a generace.

závěr:

Co všechno tedy můžeme označit za vzdor, odpor nebo odboj? Příběhy představených žen ukazují, že odpověď závisí na konkrétních podmínkách, možnostech a cílech jejich jednání. Uvedené pojmy pomáhají rozlišit osobní odmítnutí, širší pomoc pronásledovaným a organizovanou činnost proti okupační moci. Nelze z nich však vytvářet stupnici odvahy nebo morálních hodnot. Jednotlivé činy měly rozdílný dosah i výsledky a všechny musíme posuzovat v situacích, v nichž se odehrávaly.

Michal Schuster

Marie Kudeříková, Marianne Golz-Goldlust, Jiřina Kopoldová-Švermová, Emílie Machálková a Růžena Danielová nepředstavují jediný model ženského hrdinství. Vedle těchto více či méně známých jmen zůstává mnoho žen, o jejichž jednání se dochovaly jen útržkovité zprávy nebo jejichž jména neznáme vůbec. Jejich přesný počet nelze spolehlivě určit, protože neformální pomoc, osobní vzdor a činnosti odehrávající se v soukromí často nezanechaly písemné stopy.

Zkušenosti ženských aktérek rozšiřují pohled na prostředí, v nichž mohl odpor vznikat – od domácnosti a ilegální sítě přes vojenskou jednotku až po koncentrační tábor. Smyslem jejich připomínání není nahradit starý soubor mužských hrdinů novým panteonem hrdinek. Podstatné je vracet ženám prostor pro jejich vlastní rozhodování, motivace a zkušenosti na stejné úrovni jako mužům. Teprve potom mohou jejich hlasy pomoci vytvořit úplnější obraz války, nacistického pronásledování a možností, jak se mu člověk mohl postavit.

Více o materiálech Ozvěny ženských hlasů války

S podporou:

Internetové zdroje:

• SCHUSTER, Michal: „Jakou jste si mne vychovali, takovou mne máte.“ Antikomplex.cz. Dostupné z: https://antikomplex.cz/2026/06/15/jakou-jste-si-mne-vychovali-takovou-mne-mate/.
• SCHUSTER, Michal: „Měla jsem vždycky odvahu žít…“ Antikomplex.cz. Dostupné z: https://antikomplex.cz/2026/03/24/mela-jsem-vzdycky-odvahu-zit/.
• SCHUSTER, Michal: „Nikdo nemá právo vzít mi život…“ Antikomplex.cz. Dostupné z: https://antikomplex.cz/2026/03/05/nikdo-nema-pravo-vzit-mi-zivot-marianne-golz-goldlust/.
• SCHUSTER, Michal: Ozvěny ženských hlasů války. Antikomplex.cz. Dostupné z: https://antikomplex.cz/archive-articles-resouces/ozveny-zenskych-hlasu-valky/.
• SCHUSTER, Michal: „Proč tu písničku chci zpívat, když ani nevím, jestli ji dozpívám…?“ Antikomplex.cz. Dostupné z: https://antikomplex.cz/2026/07/27/proc-tu-pisnicku-chci-zpivat-kdyz-ani-nevim-jestli-ji-dozpivam/.
• SCHUSTER, Michal: „Tak Růženku mně neberte…“ Antikomplex.cz. Dostupné z: https://antikomplex.cz/2026/04/24/tak-ruzenku-mne-neberte/.
• STEGUROVÁ, Karolína: Nenápadné a nedoceněné: československé ženy v odboji za druhé světové války. Feminismus.cz. Dostupné z: https://www.feminismus.cz/cz/clanky/nenapadne-a-nedocenene-ceskoslovenske-zeny-v-odboji-za-druhe-svetove-valky.

Literatura:

• BRANDES, Detlef: Češi pod německým protektorátem: okupační politika, kolaborace a odboj 1939–1945. Praha 2019.
• FLIMELOVÁ, Alena, ŠTÉR, Roman: Ve stínu mužů: Ženy v československých vojenských jednotkách na východní frontě v letech 1942–1945. Praha 2021.
• JANÍK, Vlastislav: Pamětní kniha: 294 hrdinů a obětí heydrichiády popravených v Mauthausenu. Brandýs nad Labem–Stará Boleslav 2022.
• KOKOŠKA, Stanislav: Odboj, kolaborace, přizpůsobení… Několik poznámek k výzkumu české protektorátní společnosti. In: Soudobé dějiny č. 1–2, 2010, s. 9–30.
• PLACHÁ, Pavla: Zpřetrhané životy: Československé ženy v nacistickém koncentračním táboře Ravensbrück v letech 1939–1945. Praha 2021.
• PROCHÁZKA, Ivan: A královskou korunu měly: stručný pohled na službu čs. žen v jednotkách britské armády za 2. světové války. Praha 2016.
• STEGUROVÁ, Karolína: Československé ženy sloužící za druhé světové války v britských pomocných sborech ATS a WAAF. In: Historie – Otázky – Problémy, č. 1, 2020, s. 102–113.
• STEGUROVÁ, Karolína: I ženy chtěly bojovat! Československé ženy v britských armádních pomocných sborech ATS a WAAF za druhé světové války. Praha 2021.
• Vojenské osobnosti československého odboje 1939–1945. Praha 2005.
• Ženy bojující v zahraničních jednotkách za druhé světové války. Praha 1992.

Poznámky – zdroje citací:

1. Více např. KOKOŠKA, Stanislav: Odboj, kolaborace, přizpůsobení… Několik poznámek k výzkumu české protektorátní společnosti. In: Soudobé dějiny č. 1–2, 2010, s. 9–30. ↩︎
2.  Podrobněji např. PLACHÁ, Pavla: Zpřetrhané životy: Československé ženy v nacistickém koncentračním táboře Ravensbrück v letech 1939–1945. Praha 2021. ↩︎
3. Více např. BRANDES, Detlef: Češi pod německým protektorátem: okupační politika, kolaborace a odboj 1939–1945. Praha 2019. ↩︎
4. Viz např. STEGUROVÁ, Karolína: Nenápadné a nedoceněné: československé ženy v odboji za druhé světové války. Feminismus.cz. Dostupné z: https://www.feminismus.cz/cz/clanky/nenapadne-a-nedocenene-ceskoslovenske-zeny-v-odboji-za-druhe-svetove-valky; Vojenské osobnosti československého odboje 1939–1945. Praha 2005. ↩︎
5. Viz např. JANÍK, Vlastislav: Pamětní kniha: 294 hrdinů a obětí heydrichiády popravených v Mauthausenu. Brandýs nad Labem–Stará Boleslav 2022. ↩︎
6. Více např. Ženy bojující v zahraničních jednotkách za druhé světové války. Praha 1992; FLIMELOVÁ, Alena, ŠTÉR, Roman: Ve stínu mužů: Ženy v československých vojenských jednotkách na východní frontě v letech 1942–1945. Praha 2021; PROCHÁZKA, Ivan: A královskou korunu měly: stručný pohled na službu čs. žen v jednotkách britské armády za 2. světové války. Praha 2016; STEGUROVÁ, Karolína: I ženy chtěly bojovat! Československé ženy v britských armádních pomocných sborech ATS a WAAF za druhé světové války. Praha 2021; STEGUROVÁ, Karolína: Nenápadné a nedoceněné: československé ženy v odboji za druhé světové války. Feminismus.cz. Dostupné z: https://www.feminismus.cz/cz/clanky/nenapadne-a-nedocenene-ceskoslovenske-zeny-v-odboji-za-druhe-svetove-valky. ↩︎
7. Viz např. FLIMELOVÁ, Alena, ŠTÉR, Roman: Ve stínu mužů: Ženy v československých vojenských jednotkách na východní frontě v letech 1942–1945. Praha 2021, s. 358–372. ↩︎